Vznik a zánik dokonalého myšího ráje doktora Calhouna

Americký etolog John B. Calhoun studoval myši v ráji. V ráji, který jim vytvořil. V laboratoři vybudoval výběh pro 3000 myší, přičemž všechna zvířata (i při plné kapacitě) měla přístup k potravě a prostor pro budování svých hnízd.

Vznik a zánik myšího ráje měl čtyři fáze. V první fázi, kterou vědec nazval fází píle, si myši rozdělily teritorium a začaly hnízdit. Calhoun začal se čtyřmi páry zdravých myší, následovala tedy populační exploze. Zvířata využila hojnosti a dostatku a začala se exponenciálně množit. Každých 60 dní se počet myší zdvojnásobil. Ve třetím stádiu – fázi rovnováhy – se počet obyvatel zastavil na čísle 2200, i přesto, že kapacita výběhu byla tři tisíce.

Následovalo cosi, co etolog nazval behavioral sink – chování zkázy.

Mnoho samic nebylo schopno donosit mláďata, jiné se nebyly schopny o mláďata postarat. Úmrtnost mláďat dosahovala až 96 procent.
Samci jevili poruchy chování – frenetickou hypersexualitu či naopak patologickou plachost, či sexuální deviace vedoucí až ke kanibalismu. Někteří jedinci se pohybovali po výběhu pouze, když ostatní spali.
Mladá generace myší nebyla schopna začlenit se do společnosti. Sociální role totiž už byly rozdány a vůdčí místa zaujaly staré myši z prvních generací, které se díky neomezenému přísunu potravy dožívaly vysokého věku. Mezi mladými samci docházelo k bojům a zvyšovala se agresivita neplodných samic.

Krasavci
Podivuhodné chování projevovala skupina myší, které Calhoun nazval the beautiful ones – krasavci. Nejevili zájem o páření, ani se nezapojovali do bojů. Věnovali se výlučně krmení a napájení a byli posednutí krásou svého kožíšku. Od ostatní populace se lišili dokonalým vzhledem, nereagovali však na vnější podněty a na změny situace.

Poslední fází byla fáze smrti. Agresivita dosahovala takových rozměrů, že téměř nebylo možné najít zvíře bez ukousnutého ocasu. Populace začala prudce klesat. Posledních 1000 jedinců bylo tak sociálně deformovaných, že jen žili vedle sebe, bez vzájemných interakcí. Nakonec zbylo jen několik krasavců, kteří si užívali komfortu obrovského prostoru. Množit se neměli zájem. Poslední myš zahynula 600 den od začátku experimentu.

Hele mladej, nebuď drzej
Experiment ukázal, že i v případě dostatečného prostoru a zdrojů se populace zhroutí, pokud mladým jednotlivcům není umožněn přístup k sociálním rolím ve společnosti. Když jsou role obsazené, mladí se nemají od koho naučit sociálnímu chování.

Calhoun svůj experiment zahájil v roce 1947 a pokračoval v něm desítky let až do své smrti. Několikrát ho opakoval – pokaždé se stejným výsledkem. Zjistil však, že existuje způsob, jak chování zkázy předejít. Tím řešením je spolupráce. Stačilo, aby myš k tomu, když se chtěla napít, potřebovala jinou myšku, která musela stisknout malou páčku. Taková spolupráce jedince nutila do sociálních kontaktů a zpestřovala jim život. Armagedon se nekonal.

Natálie Blahová ve svém článku Myší ráj a úpadek společnosti (ve slovenštině) popisuje chování lidí v historii i v moderní společnosti, které se zdá vycházet ze stejných příčin, jako byly ty v myším experimentu. Upozorňuje na fenomén japonské mládeže Hikikomori – až milionu plachých mužů neschopných sociální interakce, žijících dnes v prostředí nejstarší populace na světě.

V jiném příkladu uvádí zhroucení společnosti na Velikonočních ostrovech – zde bychom si dovolili s autorkou článku trochu polemizovat, neboť v tomto případě byl důvodem civilizačního kolapsu nikoli přebytek zdrojů, ale jejich vyčerpání vinou stavby soch Moai. Stavba soch naopak možná kolaps této od okolí zcela izolované společnosti oddálila.

Tou největší otázkou totiž zůstává, co by se stalo, kdyby myši získaly společného nepřítele. Protože pouze nebezpečí, kterému společně vzdorujeme, nebo něco krásného, co spolu vytváříme, nám dává důvod vůbec spolu žít. Kdo ví – kdyby myši doktora Calhouna mohly a uměly něco stavět, třeba by v jeho excentrické laboratoři vyrostlo něco překrásného.