Kolik máš hlav?
Půjčím si vtip (nebo hlubokou myšlenku?) z Our Knowledge of External World (Naše vědění o vnějším světě) Bertranda Russella, a dokážu, že čtenář má dvě hlavy.
Podle zdravého rozumu a konsensu většiny západních filosofů, existujeme „uvnitř“ „objektivního vesmíru“, nebo – jinak řečeno – „objektivní vesmír“ existuje „vně“ nás.
Jen velmi málo lidí o tom kdy zapochybovalo. A ti, kdo pochybovali, dospěli, nevyhnutelně, k velmi výstředním závěrům.
Nuže, když se vyhneme výstřednosti a přijmeme konvenční názor, pojďme se podívat na to, jak vůbec něco víme a poznáváme o „vnějším vesmíru“? Jak jej vnímáme?
(Pro jednoduchost budu v následujícím uvažovat jen o smyslu zraku. Čtenář či čtenářka si sami mohou ověřit, jestli tatáž logika platí, pokud člověk zamění pojmy a nahradí zrak sluchem či kterýmkoliv dalším ze smyslů.)
Jak vidíme svět
Objekty ve „vnějším vesmíru“ vidíme svýma očima a pak z nich v našem mozku děláme obrazy – modely. Mozek „interpretuje“, co mu oči posílají jako energetické signály. I o tomhle jen málo lidí ze západu pochybovalo.
Žijeme tedy „uvnitř“ „vnějšího vesmíru“ a děláme z něj obrázek či model „uvnitř“ našich mozků tím, že spojujeme či syntetizujeme a vykládáme naše obrazy či modely částí vesmíru nazývaných „objekty“. Z toho tedy plyne, že „vnější vesmír“ a jeho „objekty“ nikdy nepoznáváme. Poznáváme model „vnějšího vesmíru“ uvnitř našich mozků, který existuje v našich hlavách.
V tom případě vše, co vidíme, a o čem si myslím, že existuje vně nás, existuje ve skutečnosti vnitřně, v našich hlavách.
Mějme ale na paměti, že jsme nedospěli k solipsismu. Stále předpokládáme „vnější vesmír“, od kterého jsme vyšli. Jen jsme přišli na to, že jej nemůžeme ani vidět, ani poznat. Vidíme jeho model v našich hlavách, a v běžném životě na to zapomínáme, a jednáme, jako by tento model existoval vně našich hlav – tj. tak, jako by 1) model a vesmír zaujímali stejnou oblast prostoru (tak jako by naše mapa, která se pokouší ukázat „vše“ o Dublinu zaujímala tolik místa, co Dublin) a 2) že tento prostor existuje „venku“.
Jenže model a vesmír stejný prostor nezaujímají, a prostor, který zaujímá model, lze lokalizovat jen „uvnitř“ našich mozků, které existují uvnitř našich hlav.
Nyní tedy zjišťujeme, že zatímco vesmír existuje vně, model existuje uvnitř, a proto zaujímá mnohem méně místa než vesmír. „Skutečný vesmír“, tedy existuje „venku“, ale zůstává nezakoušený, možná neznámý. Ten, který zakoušíme a známe (nebo si myslíme, že známe), existuje v lokální síti elektrochemických vazeb v našich mozcích.
Opět, pokud chce čtenář či čtenářka zpochybnit kteroukoliv část této úvahy, může si jistě představit alternativní výklad vnímání. Ukáže se, nebo se alespoň dosud vždy ukazovalo, že všechny takové alternativy a každá z nich, jsou nejen podivnější než tohle, ale také nejsou uvěřitelné pro „lidi zdravého rozumu“.
Abychom ale k něčemu dospěli. Máme tedy nyní velmi velký (míněno ve srovnání)„vnější vesmír“ a jeho mnohem menší model (míněno ve srovnání). První existuje „vně“ nás, druhý „uvnitř“. „Vnější“ a „vnitřní“ vesmír si samozřejmě v něčem odpovídají a jsou isomorfní. Jinak bych nemohl vstát ze židle, dojít ke dveřím, sejít do síně a přesně najít kuchyň, abych si v něčem, co identifikuji jako kávovar, udělal další hrnek kávy.
Kde ale existuje naše hlava?
Nu naše hlava zjevně existuje přímo „uvnitř“ „vnějšího vesmíru a „vně“ našeho mozku, který obsahuje model „vnitřního vesmíru“.
Jelikož ale my „vnější vesmír“ nikdy nevidíme ani přímo nezakoušíme, a vidíme jen jeho náš model, vnímáme svou hlavu jen jako „část modelu“, který existuje uvnitř nás. Pokud zůstáváme naživu, nemůže naše vnímaná hlava určitě existovat mimo naše vnímané tělo, a naše vnímané tělo (hlavu v to počítaje) existuje uvnitř našeho vnímaného vesmíru, je to tak?
Takže hlava, kterou vnímáme, existuje uvnitř nějaké jiné hlavy, kterou my nevnímáme a vnímat nemůžeme. Druhá hlava obsahuje náš model vesmíru, náš model této galaxie, máš model této sluneční soustavy, náš model Země, náš model tohoto kontinentu, náš model tohoto města, náš model tohoto domu, náš model nás samých, a na modelu nás samých i model naší hlavy. Model naší hlavy proto zaujímá méně prostoru, než naše „reálná“ hlava.
Zamyslete se nad tím. Zavřete se do své pracovny, vypněte telefon, zamkněte dveře a posupně přezkoumejte každou část toho výkladu, a všimněte si, jaké absurdity se objevují, pokud zpochybníte kterýkoliv jednotlivý krok a vyzkoušíte nějakou alternativu.
Alespoň zkusme, pro Krista Pána a pro nás všecky, nějak vyjasnit, jak můžeme mít dvě hlavy. Naše vnímaná hlava existuje jako součást (velmi malá součást) našeho modelu vesmíru, který existuje uvnitř našeho mozku. To už jsme přece prokázali, nebo snad ne? Náš mozek ovšem existuje uvnitř naší druhé hlavy – naší „skutečné“ hlavy, která obsahuje celý náš model vesmíru, včetně naší vnímané hlavy. Naše vnímaná hlava zkrátka existuje uvnitř našeho vnímaného vesmíru, který existuje uvnitř naší skutečné hlavy, která existuje uvnitř skutečného vesmíru.
Můžeme tedy naše dvě hlavy pojmenovat – máme „skutečnou hlavu“ vně vnímaného vesmíru a „vnímanou hlavu“ uvnitř vnímaného vesmíru, a naše „skutečná“ hlava se nyní jeví větší nejen než naše vnímaná hlava, ale také větší než náš vnímaný vesmír.
Čtenář může najít určitou útěchu v pomyšlení, že Bertrand Russel, který vymyslel tento výklad, vynalezl také matematickou třídu všech tříd, které „neobsahují sebe samy“. Jak si všimnete, tato třída neobsahuje sebe samu, pokud neobsahují sebe samu. A také sebe samu obsahují jen a pouze tehdy, pokud neobsahují sebe samu. Rozumíte?
Když zrovna nevedl křížová tažení za racionalismus, světový mír, obecnou slušnost a další podvratné ideje, trávil Russell spoustu času tím ještě podvratnějším praktikováním vynalézání takových logických „oblud“ k matení logiků a matematiků.
Abychom se vrátili k našim dvěma hlavám: lord Russell tento svůj vtip, či hluboký vhled, nikdy nedovedl nikam dál. Při troše zamyšlení si ale čtenář snadno všimne, že poté, co jsme celou záležitost rozebrali až sem, máme tři hlavy – třetí obsahuje model, který obsahuje „skutečný“ vesmír a „skutečnou“ hlavu a vnímaný vesmír a vnímanou hlavu. A když jsme se nad tím teď zamysleli, máme čtvrtou hlavu…
A tak dále, ad infinitum. Abychom vzali v potaz naše vnímání našeho vnímání – naši schopnost vnímat, že vnímáme – máme tři hlavy, a abychom to brali v potaz, čtyři hlavy, a abychom vzali v potaz naši schopnost pokračovat v této analýze donekonečna, máme nekonečné množství hlav…
Jako učitel zenu jsem vás právě dovedl ke dveřím Zákona a zabouchl vám je před nosem. Ale počkejme. Nakonec rozeznáme „světlo na konci tunelu“. Jen kdybychom dokázali otevřít ty zatracený dveře…
Kdo to všechno vidí
Alfed Korzybski, kterého jsme už několikrát zmiňovali (a jehož silný vliv tu působí i pokud ho nezmiňujeme) zdůrazňoval, že naše myšlení bude vědečtější, pokud budeme častěji používat matematické dolní indexy. Když jsem nad tím jednoho dne přemýšlel, přišel jsem na následující analogii Dunneho argumentu a to i bez použití jeho nekonečných časových dimenzí:
Pozoruji, že mám mysl. Držme se Korzybskiho a nazvěme tuto pozorovanou mysl mysl1.
Pozoruji ale, že mám mysl, která dokáže pozorovat mysl1. Nazvěme tuto sebepozorující se mysl mysl2.
Mysl2, která pozoruje mysl1 se sama může stát předmětem pozorování. (Drobná zkušenost s buddhistickým sebepozorováním to potvrdí experimentálně). Pozorovatel mysli2 pak potřebuje vlastní jméno, proto ho nazveme mysl3.
A tak dále… opět až do nekonečna.
(Robert Anton Wilson: Quantum Psychology)
