180 pohledů z království Mustang (poslední díl: ztracený buddha z křišťálu)
Když jsi šťastný, neraduj se, když jsi smutný, netrap se. To byla věštba, kterou mi před lety přečetl z knihy ve vnitřním Mongolsku jeden taoistický mnich. Za odměnu jsem mohl hodit dvě mince do obrovského džbánu a jednu si vytáhnout. Džbán byl cizích mincí plný. Hodil jsem tam desetikorunu a korunu, ponořil ruku hluboko do cinkavého kovu a vytáhl si – hliníkový československý padesátník z roku 1956.
Do Lo Manthangu – hlavního města nepálského království Mustang – jsme dorazili sedmý den cesty. Noc předtím nebyla valná, protože vedle místa, kde jsme stanovali, se opili strážci koní a do rána hlasitě probírali něco pro ně důležitého. Okolo třetí v noci jsem se naštval, vylezl ze spacáku a ze stanu do mrazivé zimy a šel to s nimi řešit, jindy tak pokorní průvodci ale zmlkli jen na chvilku a za chvíli to pokračovalo zase.
Druhý den mi to šerpa u snídaně vysvětlil – byl festival, hinduistický svátek, a s tím se nedá nic dělat, protože když je svátek, tak to tak je. Průvodci koní jsou většinou hinduisté, šerpové jsou buddhisté, ti nepijí, ani pivo. Alkohol na treku nepije také většina cestovatelů, ve větší nadmořské výšce jeho odbourávání představuje nepříjemnou zátěž, takže si maximálně dáte Khukri rum do čaje. Stále méně lidí i kouří – před patnácti lety, když jsem s expedicemi začal, kouřilo se po večeři v tea housech běžně. Dneska už to je nepřijatelné.
Mustang měl vlastního krále až do roku 2008, kdy levicoví maoisté zrušili v Nepálu království. S pádem nepálského krále ztratil svá privilegia i král Mustangu. Do té doby měla celá oblast výsadní postavení – daně vybírané od obyvatelstva nesměřovaly do Káthmándú, ale zůstávaly zde. Mustangský král odváděl hlavnímu městu každoročně pouze poplatek v podobě šesti koní.
Bylo mi zajímavé sledovat, jak se po převratu postupně měnily názory mých nepálských přátel. Bohatý Shree – majitel cestovní agentury, firmy na organizování svatebních rautů a vlastník mnoha nemovitostí – byl od počátku na straně krále. Chudý Seri, můj šerpa, sympatizoval s maoisty, věřil že se pro lidi něco změní. Teď už jsou naštvaní všichni stejně. Zemi řídí úřednická vláda, strany vycítily, že každý kdo je ve vládě je nepopulární. Všichni včetně maoistů jsou tedy v podivné opozici a vzájemně se kritizují. Elektřina v hlavním městě funguje jen osm hodin denně.
A zima se blíží
V zimě většina obyvatel Lo Mantangu odjela do Indie, kde se nějak protluče a vrátí se až na jaře, kdy bude možné zas vyhnat jaky na pastvu do hor. Rozbili jsme své stany na poli patřícímu ke slušnému hotelu, tam měli dokonce i záchod. Přijeli jsme ve šťastný den, buddhističtí mniši prováděli rituál na ukončení roku – za vřeštění tibetských rohů a obřadních gongů vynášeli tanečníci v maskách figurky symbolizující uplynulý rok za město, tam je hodili do řeky. Podobnou ceremonii jsem nahrál o týden dříve i v jednom chrámu v hlavním městě na vynikající mikrofon Rode, který se připojuje k iPhonu.
Rituál se stovkami místních lidí sledovalo okolo dvaceti turistů. Bylo komické pozorovat, jak se každý z nich snaží nafotit takové záběry, kde žádný z ostatních turistů nebude. Všichni mají touhu zažít něco autentického, prezentovat se jako cestovatelé, kteří pronikli někam do neznáma, jako kdysi Livingstone a Burke, hledající v Africe prameny Nilu a umírající tam na vyčerpání a žlutou zimnici. Když už to zažít nemohou, tak alespoň chtějí udělat takové fotky, aby se zdálo že to zažili.
Fenomén focení a natáčení je vůbec zajímavý. Aby člověk mohl druhým ukázat že něco zažil, přestává prožívat to, co se děje teď. Vyfotil jsem (jak jinak!) nebohého Itala, který se prohýbal pod tíhou svých aparátů a ještě měl na čele HD GoPro kameru, kterou mohl snímat situaci neustále. Kdy se ti lidé na své záznamy vůbec dívají? A natáčejí se i u toho, když si svá videa prohlížejí – neboť i to je situace kterou by bylo dobré zvěčnit?
Navštívil jsem místní klášter
Byl stejný, jako jsou ostatní tibetské buddhistické kláštery – u stěn stály desítky sošek místních ochranných božstev, budova byla velmi tmavá a nepříjemně to tam páchlo jačím máslem z blikotavých lamp a potem nepraných rouch mnichů.
Už dost, z toho co píšu cítím skepsi
Ale tak to bohužel je – to je ta druhá strana cest. Když někam přijíždíte poprvé, vidíte tam především své vlastní očekávání. Každý strom se vám jeví jako výjimečný, každý chrámek jako zázračný zdroj moudrosti, každý místní člověk jako někdo kdo neopakovatelně může obohatit váš život, rozjasnit třetí oko, otevřít vaše čakry. Nejsem tak cynický abych tvrdil, že ti lidé chtějí především jen otevřít vaši peněženku – obzvlášť buddhistické země mají ve srovnání třeba s Afrikou tu výhodu, že tam existuje respekt k bytostem. Ale po čase, když pomine první okouzlení cizorodými vůněmi a zvláštní řečí, uvidíte i to další – špínu, prach, i nemoce.
Byl to právě největší myslitel Východu, osvícený Gautama Buddha, který tohle zažil na vlastní kůži. Vychován v paláci, kde zažíval jen krásné, vydal se jednou mimo jeho zdi a uviděl i tu nehezkou tvář života – starého člověka, nemocného člověka a toho kdo umírá. Zděšen tím, co spatřil, prohlásil, že život je utrpení a rozhodl se najít cestu, jak z toho utrpení ven. Zbavit se všeho ulpívání! byla jeho odpověď. Zbavit se touhy po čemkoli, lpění na lásce, na lidech okolo sebe, na věcech i na práci, a nakonec i na sobě samém, na představě, čím člověk je, byl, bude nebo by měl být.
Mám mnoho sošek Buddhy, které jsem si přivezl z cest
Dívám se na ně, když tento text píšu. Je tu překrásný dřevěný Buddha z Barmy koupený v Mandalay, ve městě, kde na sloupech v řece stojí prastarý dřevěný most zvaný Most přes nekonečno a já po něm šel. Stojící postava Buddhy z bílého kamene se vztyčeným ukazováčkem zas symbolizuje Buddhu právě zrozeného – tam, kde se narodil, v nepálském Lumbini u dnešních hranic s Indií. Mám tu Buddhovu hlavu z pískovce se zasněným výrazem, kterou jsem koupil na Srí Lance, i temné, do sebe ponořené buddhy získané v Tibetu. Podivuhodné sošky Probuzeného pokryté obrazci hvězd, slunce a měsíce zase můžete obstarat jen v Nepálu a nikde jinde na světě, štíhlí a elegantní jsou buddhové thajští z tmavě rudé vypálené keramiky.
Tím nejcennějším buddhou, kterého jsem ale kdy získal, byl čtvrtmetrový buddha vyřezaný z jednoho kusu horského křišťálu. Je to velká vzácnost narazit na něco takového. Koupil jsem ho v Lo Manthangu od Khampů – tibetských kočovníků, kteří procházejí se svými stády volně přes tibetsko-nepálskou hranici, tak chudí ve svých špinavých oděvech a záplatovaných stanech, že čínským vojákům ani nestojí za to, aby je na hranici zastavovali.
Zabalil jsem ho pečlivě do triček a šátků, ukryl jsem ho do svého zavazadla. Byla zima, všechno už jsme viděli, opustili jsme Lo Manthang a sestupovali další týden z hor do dvoutisícových nížin za řetězcem Annapurny, dolů k řekám, políčkům a bučícím kravám, stanovali jsme na různých místech a jedli různá jídla, večer jsme kouřili u ohně cigarety, v Káthmándú jsem rozeslal sto osmdesát pohledů svým přátelům tak, jak jsem jim to na začátku expedice slíbil.
Když jsem přistál v Praze na ruzyňském letišti, na pásu vyjížděla postupně zavazadla, moje žlutá nepromokavá taška North Face – ta značka se tak jmenuje proto, že na Everest vedou dvě cesty a ta severní je těžší – pak červený kvádr expedičního kufru Victorinox a taky spousta zavazadel druhých lidí – ale oranžová taška se sochou křišťálového buddhy nikdy z hlubin letiště nahoru na pás nepřijela. Řešil jsem to různě s aerolinkami, ale ty se s člověkem vlastně nebaví, nakonec vám jen řeknou, že nemáte v zavazadlech převážet cenné předměty a za ztracené zavazadlo vám nabídnou sto dolarů.
Už nikdy jsem tu sochu neviděl, jen si vzpomínám na mihotavé světlo svíčky, jak prosvítalo jejím matně křišťálovým tělem.
A proto tohle je má nejcennější socha buddhy kterou mám, protože jí nemám, to je ta připomínka toho zbavit se všeho ulpívání, to jsou všechny ty mé bývalé holky, všechny ty věci o které jsem přišel, ale ani ty to vlastně nejsou, protože i na nich stále lpím, jako na tom ztraceném křišťálovém buddhovi z království Mustang.
Káthmándú – Praha, 2015
Přečtěte si na: 180 pohledů z království Mustang (první část: smrt na Thorong La pass)
