Plevelná slova (glosa)

Pokud chcete efektivně používat svět, musíte se naučit jeho slovník. Manager používá temíny jako racionalizace – to když chce někoho propustit z práce, intelektuál zas nesmí opomenout užít slova jako je koherence či souvztažnost, aby jasně vyjevil svoji profilaci. Ovšem pozor přitom na plevel. Jaký je totiž rozdíl mezi plevelem a okrasnou květinou? Pouze v množství a místě výskytu. Jakub Horák se nad mocí slov zamýšlí ve své glose.

Plevel vznikl původně jako vzácná květina, kterou kdosi přivezl z daleké exotiky, zasadil na zahrádce, kochal se její výjimečností… A potom se vzácnost začala množit, půjčili si jí ostatní zahrádkáři, za chvíli jí měl kdekdo a pak rostla i tam, kde nemá. Rozdíl mezi plevelem a okrasnou totiž není imanentní.

Cože?
Ano, imanentní, čtete dobře.

Imanentní, protože toto je příklad slova, které nemá co dělat v zahrádkářském časopise v článku o květinách. Je to plevel, vyrostlý tam kde nemá. Je totiž pravděpodobné, že spousta dělníků zahrádky, kteří článek čtou, nebude význam toho slova znát. Ovšem to autor článku dobře věděl, proto ho tam také dal. Použitím tohoto slova na takovém místě, byť je tam třeba významově zcela správně, sleduje autor totiž zcela konkrétní účel – totiž ukázat publiku, jak je vzdělaný! A to je přeci v případě každého projevu esenciální.

Pojďme si nyní probrat význam několika nejčastějších plevelných slov, která se nám v řeči v posledních letech rozmohla. Mnohá z nich jsou tak krásná, že už se těším, až se na ně trochu pozapomene, aby mohly zase zářit tam, kde mají. Jo a imanentní, to znamená už v něčem zahrnuté – tj plevelnost není imanentní, protože rozdíl mezi plevelem a okrasnou květinou záleží na pohledu zvenčí, je tedy relativní. Pozor! Imanentní neplést s inherentní, jinak se vaše pozice stane volatilní a vzdělanci vás vyloučí ze svých kruhů. Co taky s člověkem, kterému se všechno musí vysvětlovat explicitně. Pokud chcete předstírat že jste intelektuál, přesné rozlišení slov je pro vás věcí fundamentální – to není nějaká parciální drobnost.

Kdo si plete narativ s diskursem
Na čele peletonu plevelných slov se nachází diskurs. Termín zavedl filosof Michel Foucault a pokud nevíte co to je, řekněte si „diskuse kurs“ – původně se pojem týkal používání jazyka: diskusi můžete vést jen těmi slovy, která znáte. Pokud pro nějaký pojem neexistuje slovo, nemůžete o něm diskutovat. Diskurs bývá vždy o něčem, takže například existuje současný diskurs atomové fyziky. Před Einsteinem nebyla součástí diskursu relativita času a prostoru, dnes už je. Je to způsob, jak se o věcech debatuje – a proto také ti chytřejší čeští intelektuálové už slovo přestali používat a užívají překladu, namísto „jaký je diskurs“ řeknou „jaká je současná debata v této věci“, a poté se s převahou ironicky ušklíbnou nad těmi, kdo zaspali a ještě používají diskurs.

Narativ je další překrásný květ, který se poněkud utrhl ze řetězu. Zatím ale nemá ani heslo na české wiki, takže doufejme, že to bude příběh se šťastným koncem. Narativ je totiž příběh, vyprávění. Známý příklad: král zemřel a poté zemřela královna není vyprávění, ale kronika; král zemřel a potom smutkem zemřela královna vyprávěním už je.

Zahradníci z Britských listů
Kdo ta slova z odborného prostředí do laického přesazuje? Pobavilo mě, když jsem při googlování našel první neakademické použití obou slov v Britských listech v článcích o politice: „Čulík: Česko mimo mezinárodní politický diskurs“ a „Russell Brand: Jak žvanění západních politiků potvrzuje jejich mocenský narativ.“ To je nejen zábavné, ale i signifikantní, neboli pro Britské listy příznačné – je to jejich znakem.

Požádal jsem přátele na FB, aby mi řekli svá oblíbená plevelná slova, a vyrojily se jich mraky. Hned za paradigma se jako první se objevilo kindrštůbe neboli kinderstube – to se používá hodně na Ministerstvu zahraničních věcí, když vyšší odborná referentka chce naznačit nižší odborné referentce, že si nemá moc vyskakovat, že její příspěvky do debaty o politické situaci ve světě, která každý den ráno v 7:00 na MZV probíhá, jsou marginální, vlastně dokonce nulitní.

Imperativ se už tak rozmohl, že ho namísto plevele vnímáme coby běžnou rostlinu – Kantův morální imperativ zpopularizoval ve svých projevech nejspíš Václav Havel, stejně jako morální integritu. Nádherná je též juxtapozice, při tomto slově si vždycky vzpomenu na Katovnu a Vladimíra Juxta, pardón, Justa. Dichotomie je také nádherné slovo, stejně jako efemérní, a obzvlášť mezi politiky oblíbený konsensus – nejlépe napříč politickým spektrem.

Český původní plevel
Speciální kategorií jsou málo používaná česká slova – příkladem budiž slovo důsažný. Někomu se možná používání podobných slov zdá jako poněkud žinantní, ale jen tak můžete být dostatečně kredibilní; takovým starým českým slovem dáváte najevo, že hodně čtete, nejspíš filosofy v prvorepublikových vydáních, vaším denním chlebem je četba Patočky i Masaryka. Kdo ta slova nepoužívá, jeví se jako poněkud neukotvený, i když doufejme pouze temporálně.

Jeden z vás, lidu
Speciální technikou, jak dát najevo svoji vzdělaneckou převahu, je používat slova nevzdělanecká, čímž dáváte najevo, že vlastně všechny vzdělance vysoce přesahujete, protože vy se nebojíte mluvit jako člověk. Například řeknete, že se vám něco ekluje, nebo slovo nýčko. A pak jsou ještě další lidová slova, a ta používá Miloš Zeman. Ale nesmíte to zas moc přehánět, aby si o vás lidé nepomysleli že nejste cíleně obyčejnský, ale opravdu docela obyčejný, a dívali se na vás tímto prizmatem – včas přehoďte výhybku a když se třeba vrátíte z návštěvy na vesnici, oznamte, že to prostředí tam je poněkud rustikální, případně rurální. Využít vhodně této dichotomie mezi vysokými a nízkými slovy je totiž pro rétora věcí esenciální. Umět použít kontrapunkt, včas přepnout mezi sakrálním a profánním – to budiž váš modus operandi.

Doufám, že vás tato kvintesence používání vzdělaneckých slov pobavila a poučila. Všechna slova si napište na papírky a používejte je v těch nejnevhodnějších konotacích, abyste vypadali že dobře diskurs ovládáte. Když vám při tom občas z kapsy vypadne francouzské vydání Lacana, jenom dobře. A pokud někdo z článku dostal deprese nad svou marginalitou, tak to se omlouvám.

Ale takový je prostě dneska zeitgeist. A samozřejmě hezká příležitost pro autora tohoto textu jak dokázat světu, že i on patří mezi vzdělance.