180 pohledů z království Mustang (první část: smrt na Thorong La pass)

Není divu, že se ego nechce vzdát. Namísto slušného zacházení v zajetí mu totiž všichni Ježíšem s Buddhou počínaje a Oshem i Tollem konče slibují jen totální zničení. Možná, kdyby se s egem jednalo podle Ženevské konvence pro zacházení s válečnými zajatci, vzdalo by se bez takových strašných scének.

Den 1: přílet do Jomsomu, cesta do Kagbeni
Jomstom, 17. říjen 2014. Nad letištěm, kde přistálo naše malé letadlo, krouží vojenské helikoptéry záchranářů. Na začátek naší expedice do království Mustang na severu Nepálu padl těžký stín. Celkem 29 lidí včera usnulo navěky ve sněhové vánici na Thorung La pass, v průsmyku, který jsme před třemi lety s přítelem Lesem – sedmdesátiletým veteránem nepálských treků – sice s obtížemi, ale bez většího nebezpečí ve výšce 5416 metrů přešli.

Ještě se mi dovolají z Radiožurnálu a stihnu do vysílání říci, že vinou nového hustého sněhu byly přerušeny záchranářské práce a dalších 200 trekařů a horolezců zůstává nezvěstných. Žádosti od zpravodajství Novy a ČT už zůstanou nezodpovězeny, protože vypadává signál. Naši expedicí díky mému FB profilu sleduje několik stovek lidí, první zprávy však od nás dostanou až za dlouhých patnáct dní. Potkáváme dva Švédy, kteří prošli průsmykem ve čtyři ráno. Zhruba hodinu za nimi se rozpoutala bouře. Jak k té tragédii mohlo dojít?

Výtah na Everest
Lidé se pod vlivem médií domnívají, že vylézt například na Mount Everest je „v dnešní zkomercializované době“ jednoduché jako vyjet výtahem na Eiffelovu věž. Utvrzují je v tom fotky jižní stěny, na které jsou horolezci podél lana za sebou seřazeni jako malé tečky. Ano, expedici na Everest si můžete koupit za 400 tisíc korun, ale to vůbec neznamená, že na to máte. Na správný moment k výstupu ze čtvrtého tábora často čekají desítky lidí. Potom je jasné, že se v zóně smrti, pod výstupem na skálu jménem Hillary Step, horolezci zaseknou.

Ovšem už jen dostat se tam nahoru – tj. přejít z Base Campu přes ledopád Khumbu a postupně vystoupat přes 3 tábory do toho čtvrtého ve výšce 7920 metrů – je fyzický výkon, zasluhující si ohromnou úctu. Mně bohatě těch 5416 metrů na Thorong La pass před lety stačilo. Stačilo k tomu, abych se zastavoval každých dvacet metrů a dlouhé minuty lapal po dechu. Hladina kyslíku na vrcholu Everestu dosahuje 33 % úrovně moře. Každý pohyb je těžký až k nemožnosti. Stačí pak jediná změna počasí a jste ztraceni ve vánici, kde si nevidíte na vlastní nataženou paži. Chvíli jdete doleva, chvíli doprava a pak – ztraceni v tom že nevíte kudy jít a unaveni na smrt – prostě se posadíte do sněhu a odpočinete si. Už napořád.

Očité svědectví od Švédů se nám skládá s informacemi od místních a s názorem našeho šerpy Pemby: vypadá to, že ti, kdo vyrazili k přechodu sedla do dvou hodin ráno, dosáhli vrcholu do čtyř hodin a v bezpečí přešli. Ty, kdo čekali s výstupem až k páté, zastihla bouře.
– Myslím si, že tomu šlo předejít, řekl mi jeden ze Švédů. Předpověď počasí byla známa, už když jsme vyráželi. Jakmile bouře vypukla, slyšel jsem někoho – a myslím že to byl jeden z průvodců – křičet: „Kupředu! Kupředu!“

Dole pod horou se účastníme krátkého buddhistického obřadu za mrtvé. My ale žijem dál, tak co nás zajímá především jsou naše koně, které jsme si najali přes šerpu v Káthmándú už před měsícem. Budou na nás čekat podle dohody?

Salám k večeři
Království Mustang je nejodloučenější himalájské království, v angličtině známé jako Upper Mustang, nebo též Kingdom of Lo – Země Lo. Je obýváno Tibeťany a k Nepálu bylo připojeno teprve v 18. století. Jeho králové jsou přímými potomky krále jménem Ame Pal, který své nezávislé buddhistické království založil v roce 1380. V hlavním městě Lo Manthang přenocoval první cizinec ze Západu teprve v roce 1962 a i dnes je obtížné získat vstupní permit – turistům začalo být povolení ke vstupu udělováno v roce 1992 a jeho součástí je zvláštní poplatek 50 USD za každý strávený den.

Po úspěšném přeletu z Káthmándú se tedy v Jomsomu šťastně potkáváme s horsemanem – mužem, starajícím se o naše zaplacené koně. Čeká na nás kousek za městem v horách. Koně máme čtyři – jeden je pro mého přítele Lese, kterému už titanové klouby v kolenou neslouží tak jako před lety, druhý je pro mě, což si odůvodňuji tím, že nechci uvádět Lese do rozpaků, které by mohl mít, kdyby potřeboval koně jenom on. Pravda je však ta, že jsem líný a tato záminka se mi velmi hodí.

Na noc rozbijeme tábor v Kagbeni – vesnici na břehu řeky Gandaki. Zbylí dva koně totiž nesou stany a zásoby, jsme na camping treku. Zjišťuju, že můj šerpa zapomněl v Káthmándú uherák, který jsem si přivezl z Čech. Dělám scénu, protože jsme v buddhistické oblasti, kde není možné sehnat maso – nesmějí se tam zabíjet zvířata. Šerpa se tváří velmi sklesle a omlouvá se. Les mě pozoruje, a pak si demonstrativně ukrajuje svůj kousek uheráku a salám schovává. „Nemohu ti žádný poskytnout, sám mám málo,“ praví pojídaje mastné kolečko. Je to takový vtipálek. Naštvaný zalézám do stanu a vylézám, teprve když dostanu hlad.
– Co je k večeři? ptám se šerpy.
– Maybe you salami, možná ten tvůj salám? říká šerpa a po očku se kouká, co já na to. Všichni šerpové – ti věrní průvodci horolezců – pocházejí z tibetské části Nepálu, jsou buddhisté, nejedí maso a mají vysoce vyvinutý smysl pro humor.
– Budu si na tebe stěžovat na asociaci šerpů, nasadím výraz znechuceného sáhiba.
Smějeme se všichni. Jíme rýži, Les mi samozřejmě nakonec kolečko salámu dá, ale doprovodí to rozsáhlým projevem na téma, jaká je to zde velká vzácnost.

Den 2: cesta do Chele
Kagbeni, 18. říjen 2014. Druhý den ráno bouráme tábor a vyrážíme do Chele (Tsele). Odtud z výšky 3030 metrů nahoru do Himalájí začíná Země Lo, zde se architektura, oblečení i jazyk obyvatel mění z Manangi na kulturu Tibeťanů, žijících v království Mustang. Z výšky hor a sedla svého koně pozoruji desítky terasovitých políček pod námi. Černé hory končí v bílých oblacích. Plechové střechy Kagbeni zatížené kameny a třepotající se buddhistické vlajky na střechách. Hluboký vymletý kaňon řeky, na jehož dně se vine úzká stružka blankytně modré vody, a který se během monzunu zaplní kalným proudem z hor. Cítím se v extázi a všechna špína Česka ze mě stoupá k modrému nebi a mizí.

– Drž si toho koně, říká Les, ovšem já nad tím jen mávnu rukou, nejedu na koni poprvé a takhle líná herka stejně není schopná udělat víc jak čtyři rychlejší kroky za sebou, fotím horizont a vracím iPhone6 do kapsy, v tom se ozve strašná rána a tři metry od nás proletí balvan velký jako čelní sklo auta, co se utrhl ze skály nad námi, kůň se postaví na zadní a splašený vyrazí tryskem kupředu a já s ním, ovšem ne na něm, protože jak ho nedržím za uzdu tak jsem přepadl dozadu a kůň teď letí jak vítr a mě táhne po kamenité stezce za sebou!

Vedle mé hlavy tepají do země kopyta Lesova taky splašeného koně, ovšem Les se drží, má zkušenosti, pochází z Ostravy a emigroval v roce 1968 po ruské invazi do Jihoafrické republiky a z horníka se stal generálním ředitelem největšího platinového dolu na světě, takže jezdil každý týden na koni z šachty u Johannesburgu do hospody a domů.

Mlátím sebou o kameny a drhnu se o štěrk, naprosto bez možnosti cokoli udělat, vzadu slyším křičet horsemana, ale jeho křik slábne, kůň pádí dál, vleče mě za nohy, a říkám si sakra jak tohle skončí?! Jste naprosto bezmocní, ostatně takhle se i popravovalo usmýkáním, sedřením celé kůže z těla, po sto metrech naštěstí praská jeden třmen, obrací mě to na bok, kůň táhne dál, pak praská druhý třmen a já ležím na cestě, oba koně mizí za zátočinou.

Dobíhají šerpa s horsemanem a ve tváři jsou bílí jak křída, vypadají, že to co se stalo nebyla úplná legrace. Vstávám, zdá se že nemám nic zlomeného, jen ošklivě krvácející třiceticentimetrový z kůže sedřený a od špíny černý šrám přes celý pravý bok. Nedá se nic dělat, svlékám si rozdrásanou flísovou bundu North Face i zakrvácené námořnické tričko Saint James, do levé dlaně si vymačkám tubu antibakteriálního gelu a rychle, než o tom začnu přemýšlet, si ho plácnu na ránu a seshora dolu sjedu rukou.

Je to taková bolest, že mi vytrysknou slzy, dostaví se slabost z šoku, sednu si vedle cesty, bok mě pálí jak žhavé železo, kůň mě shodil, co já tady vlastně vůbec dělám, proč se tu táhnu po všech čertech, nikam dál nepůjdu, zavolám si vrtulník ať mě odnese do Káthmándú, dolary na to mám. Zepředu přijíždí Les, vede druhého koně, seskakuje, prohlíží si prasklé třmeny a oznamuje mi, že jsem mohl být snadno mrtvý, stačila jedna rána kamenem do týlu, když mi hlava poskakovala po cestě.

Odmítám nasednout na tu bestii, které horseman nějak provazem vyrábí provizorní třmeny, nechci se s nikým bavit, beru si svou bhutánskou hůl, a postupně se rozbelhávám. Cítím jak mi po boku stéká krev, jdu, naštvaný na celý svět, na svůj život, vleču se, pak náhle cítím, jak mě zalévá vlna tepla, jako by to drsné setkání se zemí ze mě sňalo moji slabost a civilizační vyměklost, cítím jak mi žilami začíná proudit život! život! jdu stále rychleji, bolest v boku se proměňuje v euforii, vykračuju si, pevně svírám hůl a při každém kroku s ní udeřím o zem, kráčím zpříma a rychle, okolo projíždí Les, prohlédne si mě a pak jen kývne hlavou s pevně sevřenými rty a popožene koně dál k obzoru, jdeme dál, svou cestou – kupředu! kupředu! do království Mustang!