Alan Ligthman: Moje osobní nicota. Od dětských halucinací do síní teoretické fyziky
„Z ničeho nic nevzejde“ (William Shakespeare, Král Lear)
„Člověk je rovným dílem neschopen vidět nicotu, z níž vzchází, i věčnost, která jej zaplavuje.“ (Blaise Pascal, Myšlenky, O ubohosti člověka bez Boha)
„ „světlonosný ethér“ se ukáže jako nadbytečný, až zde rozvinutý názor odstraní [stav] absolutního klidu ve vesmíru.“ (Albert Einstein O elektrodynamice pohybujících se těles)
Moje nejvýraznější setkání s Nicotou se odehrálo v pozoruhodné zkušenosti, kterou jsem měl jako devítileté dítě. Bylo to v neděli odpoledne. Stál jsem sám ve své ložnici ve svém domě v Memphisu v Tennessee, hleděl z okna na prázdnou ulici, naslouchal slabému zvuku ve velké dálce projíždějícího vlaku a najednou jsem cítil, že se dívám na své tělo zvenčí.
Byl jsem kdesi v kosmu. Několik krátkých okamžiků jsem měl pocit, že vidím celý svůj život a vlastně život celé planety jako kratičké mihnutí v ohromné průrvě času s nekonečnou délkou času ubíhající před mou existencí i po ní. Můj prchavý pocit zahrnoval nekonečný prostor. Bez těla či mysli jsem se jaksi vznášel v obřím vesmírném prostoru, mnohem větším než slunečné soustava, dokonce i galaxie, prostoru, který se táhl dál a dál a dál. Cítil jsem se jako maličká špetka, bezvýznamná v obrovském vesmíru, kterému nijak nezáleželo na mně ani žádné jiné živé bytosti a jejich tečičkách existence, ve vesmíru, který prostě byl. A cítil jsem, že vše, co jsem ve svém mladém životě zažil, ve velkém schématu věcí neznamená vůbec nic. Bylo to zjištění současně osvobozující i děsivé. Pak ta chvíle pominula a já byl zpět ve svém těle.
Ona podivná halucinace trvala jen asi minutu či dvě. Nikdy jsem ji už nezažil. I když by se zdálo, že Nicota vyloučí spolu se vším ostatním i vědomí, vědomí bylo součástí oné dětské zkušenosti, ne ale ono obvyklé vědomí, které bych umístil do tří liber šedé hmoty v mé hlavě. Byl to jiný druh vědomí. Nejsem nábožensky založený a nevěřím v nadpřirozeno. Na pár chvil jsem ale zažil hlubokou absenci důvěrně známého okolí a myšlenek, které si tvoříme, abychom ukotvili své životy. Byla to jakási Nicota.
Abychom čemukoliv porozuměli, argumentoval už Aristoteles, musíme porozumět tomu, čím to není a Nicota je nejzazším protikladem jakékoliv věci. Starověcí Řekové říkali, že abychom porozuměli hmotě, musíme porozumět „prázdnotě“ neboli nepřítomnosti hmoty. Ostatně Leucippius v pátém století př. Kr. uváděl, že bez prázdnoty nemůže být pohybu, protože by nebylo prázdného prostoru, do kterého by se mohla hmota pohybovat. Podle buddhismu musíme k tomu, abychom porozuměli našemu egu, porozumět ega prostému stavu „prázdnoty“, nazývanému śūnyatā. Abychom porozuměli civilizujícími účinku společnosti, musíme porozumět chování lidských bytostí ze společnosti vyjmutých, což velmi působivě prozkoumal William Golding ve svém Pánu much.
Přidržím se tedy Aristotela a řeknu, čím Nicota není. Není to jedinečný a absolutní stav. Nicota znamená v různém kontextu různé věci. Z pohledu života může Nicota znamenat smrt. Pro fyzika může znamenat naprostou nepřítomnost hmoty a energie (což, jak ještě uvidíme, je nemožnost) nebo dokonce nepřítomnost času a prostoru. Pro milence může Nicota znamenat nepřítomnost milované osoby. Pro rodiče může znamenat nepřítomnost dětí. Pro malíře nepřítomnost barvy. Pro čtenáře to může být svět bez knih. Pro osobu roznícenou empatií emoční otupění. Pro teologa nebo filosofa, jako byl třeba Pascal, Nicota znamenala nekonečno bez času a prostoru známé toliko Bohu. Když král Lear říká dceři Kordélii „Z ničeho nic nevzejde“, míní tím, že, pokud mu nevyjádří svou bezmeznou láskou, získá z jeho království mnohem méně než její dvě lichotící sestry. Druhé „nic“ se vztahuje ke Kordéliinu mlčení v protikladu k překypujícímu obdivu jejích sester, zatímco to první je její nadcházející bouda s jednou místností oproti jejich okázalým palácům.
Ačkoliv může mít Nicota za různých okolností různé významy, chtěl bych zdůraznit něco, co je nejspíš zřejmé: všechny tyto významy zahrnují srovnání s materiální věcí nebo stavem, který známe. Nicota je tedy relativní koncept. Nedokážeme si představit cokoliv, co nemá žádný vztah k materiálním věcem, myšlenkám a podmínkám naší existence. Smutek sám o sobě nemá žádný význam bez vztahu k radosti. Chudoba se definuje podle minimálního příjmu a životních standardů. Pocit plného žaludku existuje ve srovnání s pocitem žaludku prázdného. Pocit Nicoty, který jsem zažil jako dítě, kontrastoval s pocitem soustředěným v těle a času.
Moje první zkušenost s Nicotou v materiálním světě vědy nastala, když jsem byl postgraduálním studentem teoretické fyziky na California Institute of Technology (Caltech). V druhém ročníku jsem se přihlásil do náročného kursu s názvem Teorie kvantového pole, která vysvětlovala, že celý vesmír je plný „energetických polí“, kterým fyzici obvykle říkají prostě „pole“. Existují gravitační pole, elektrické a magnetické pole a tak dále. To, co považujeme za fyzickou „hmotu“ je excitace podložních polí.
Klíčové je to, že podle zákonů kvantové fyziky se všechna tato pole neustále trochu třesou – pro pole je nemožné být zcela inaktivní – a třas působí, že se subatomové částice, jako jsou elektrony a jejich antičástice zvané pozitrony, na krátký okamžik objevují a pak zase mizí, i když tam není žádná stálá hmota. Oblast prostoru, která má nejnižší možné množství energie, fyzikové nazývají „vakuum“. Ale ani vakuum nemůže být prosté polí. Pole nutně prostupují celý prostor. A protože se neustále třesou, neustále produkují, přinejmenším po kratičká časová období, hmotu a energii.
V moderní fyzice proto „vakuum“ není prázdnotou starověkých Řeků. Prázdnota neexistuje. Každý krychlový centimetr prostoru ve vesmíru, bez ohledu na to, jak prázdný se jeví, je ve skutečnosti chaotickým cirkusem fluktulujících polí a částic mihotavě vznikajících a zanikajícím na subatomární úrovni. Na materiální úrovni tedy žádná Nicota neexistuje.
Za zmínku stojí, že aktivní povaha „vakua“ byla pozorován a v laboratorních podmínkách. Hlavní příklady spočívají v energii elektronů v atomech vodíku, kterou lze velmi přesně měřit podle světla, které vyzařují. Podle kvantové mechaniky produkuje elektrické a magnetické pole vakua neustále krátce existující páry elektronů a positronů. Tyto málem přízračné částice vyskočí z vakua do existence, užijí si své životy asi miliardtinu miliardtiny vteřiny a pak zase zmizí.
V izolovaném atomu vodíku, obklopeném zdánlivě prázdným prostorem, k sobě proton v jádru atomu přitahuje prchavé vakuové elektrony a odpuzuje vakuové positrony, čímž působí mírné snížení jejich elektrického náboje. Toto snížení protonového náboje zase mírně modifikuje obíhající (nikoliv vakuové) elektrony procesem nazývaným Lambův posun, pojmenovaným podle fyzika Willise Lamba a poprvé změřeným v roce 1947. Měřený posun energie je docela malý, jen tři díly ve 100 milionech. Velmi přesně ale odpovídá složitým rovnicím teorie – fantastická validace kvantové teorie vakua. Pochopit tolik o prázdném prostoru je triumf lidské mysli.
Koncept prázdného prostoru – a Nicoty – hrál v moderní fyzice důležitou roli už před tím, než jsme porozuměli kvantovému vakuu. Podle zjištění z poloviny 19. století, je světlo pohybující se vlna elektromagnetické energie a všeobecně se mělo za to, že všechny vlny, třeba zvukové nebo vodní vlny, potřebují, aby je neslo nějaké materiální médium. Odstraňte z místnosti vzduch a neuslyšíte nikoho mluvit. Zbavte jezero vody a nemůžete dělat vlny. Hypotetickým materiálním médiem, které mělo nosit světlo, byla jemná látka zvaná „éter“. Jelikož můžeme vidět světla vzdálených hvězd, musí být vesmír plný éteru. Proto nic takového jako prázdný prostor neexistovalo. Vesmír byl plný éteru.
V roce 1887 se v jednom z nejslavnějších fyzikálních experimentů na nynější Case Western Reserve University v Clevelandu v Ohiu dvojice amerických fyziků pokusila změřit pohyb země éterem. Experiment selhal. Respektive fyzikové nemohli rozeznat žádné účinky éteru. V roce 1905 pak šestadvacetiletý Albert Einstein přišel s tím, že éter neexistuje. Namísto toho předložil hypotézu, že světlo, na rozdíl ode všech ostatních vln, se může šířit zcela prázdným prostorem. To vše ještě před kvantovou fyzikou.
Toto popření éteru a přijetí skutečné prázdnoty vycházelo z hlubší hypotézy mladého Einsteina. Ve vesmíru neexistuje stav naprostého klidu. Bez absolutního klidu nemůže být absolutního pohybu. V žádném absolutním slova smyslu nemůžete říct, že se vlak pohybuje rychlostí50 mil za hodinu. Můžete říct jen to, že se vlak pohybuje rychlostí 50 mil za hodinu ve vztahu k jinému objektu, například vlakovému nádraží. Jen relativní pohyb mezi dvěma objekty má nějaký smysl.
Éteru se Einstein zbavil proto, že by ve vesmíru tvořil referenční rámec pro absolutní klid. Kdyby všechen prostor zaplňoval materiální éter, mohli byste říci, zda je předmět v klidu nebo ne, právě tak jako můžete říct, zda je loď v jezeře v klidu nebo v pohybu ve vztahu k vodě. Einsteinovo dílo tedy spojilo ideu materiální prázdnoty, neboli Nicoty, s odmítnutím absolutního klidu ve vesmíru. Abychom shrnuli: nejprve tu byl éter naplňující celý prostor. Pak Einstein éter odstranil a zanechal skutečně prázdný prostor. Další fyzikové pak prostor znovu naplnili kvantovým poli. Ale kvantová pole netvoří referenční rámec, protože nejsou statickou hmotou v prostoru. Einsteinův princip relativity zůstává zachován.
Jedním z průkopníků teorie kvantového pole byl legendární fyzik Richard Feynman, profesor na Caltech a člen výboru, který posuzoval mou disertaci. Na sklonku čtyřicátých let rozvinul Feynman a další teorii o interakci elektronů s přízračnými částicemi z vakua. Dříve v onom desetiletí pracoval jako domýšlivý mladý vědec v projektu Manhattan. Když jsem ho koncem sedmdesátých let na Caltech poznal, byl už Feynman trochu umírněnější, ale vždycky byl okamžitě připraven postavit uznávané pravdy na hlavu. Každý den si oblékal bílé košile, výlučně bílé košile, protože říkal, že je nesnadnější je sladit s kalhotami různých barev a on nesnášel, když musel ztrácet čas s tím, co si vezme na sebe. Feynman měl také silnou nechuť k filosofii. I když byl opravdu chytrá hlava a vtipálek, na materiální svět se díval velmi přímočaře a na čistě hypotetických nebo subjektivních záležitostech nespekuloval. O chování kvantového vakua mohl mluvit celé hodiny a také to dělal, ale filosofickými nebo teologickými úvahami o Nicotě by neztrácel ani minutu. Zkušenost s Feynmanem mě naučila, že člověk může být velkým vědcem, aniž by si lámal hlavu s otázkou „Proč“, která spadá mimo oblast vědecky dokazatelného.
Feynman ovšem chápal, že si mysl vytváří svou vlastní realitu. Toto porozumění se objevilo v projevu k absolventům, který přednesl na mé promoční slavnosti na Caltech v roce 1974. Byl to parný den na konci května, samozřejmě jsme byli venku a my studenti jsme se pod našimi taláry a čepicemi hrozně potili. Feynman ve své promluvě hovořil o tom, že před tím, než zveřejníme jakýkoliv vědecký výsledek, měli bychom přemýšlet o všech možných způsobem, jak jsme se mohli zmýlit. „První princip,“ řekl,. „zní, že se nesmíte obalamutit – a vy jste člověk, kterého je obalamutit vůbec nejsnazší.“
V přelomovém filmu bratří Wachovských Matrix (1999) jsme už docela pohroužení do dramatu, než si začneme všímat, že realita, kterou postavy zakouší – chodci procházející ulicemi, budovy, restaurace a noční kluby, celá městská panoramata—jsou iluzí, falešným filmem, který v mozcích lidských bytostí přehrává hlavní počítač. Skutečnou realitou je devastovaná a zpustlá planeta, na níž jsou lidské bytosti vězněny, v umělém bezvědomí, v kokonech podobným listům, kde je z nich jejich životní energie odčerpávána k pohánění strojů. Docela bych řekl, že většina z toho, co označujeme za realitu našich životů je také iluzí a že je mnohem blíž rozkladu, a Nicotě, než běžně připouštíme.
Dovolte mi to vysvětlit. Velmi nepříjemná myšlenka, kterou ovšem přijímají vědci posledních několika století, říká, že my lidské bytosti a všechny živé bytosti vůbec, jsme bytosti zcela materiální. Míní se tím, že jsme složeni z materiálních atomů, a jen z materiálních atomů. Abychom byli přesní, průměrná lidská bytost pozůstává z asi 7 x 1027 atomů (7 000 trilionů trilionů atomů) – 65 procent kyslík, 18 procent uhlík, 10 procent vodík, 3 procenta dusík, 1,4 procenta vápník, 1,1 procenta fosfor a stopy dalších 54 chemických prvků. Celek našich tkání, svalů, orgánů a mozkových buněk je složený z těchto atomů. A nic jiného tu není. Ohromné kosmické bytosti by se každý z nás jevil jako soubor atomů. Je to jistěže velmi zvláštní soubor. Skála se nechová jako lidská bytost. Ale mentální vjemy, které zakoušíme jako vědomí a myšlenky jsou čistě materiální důsledky čistě materiálních elektrických a chemických interakcí mezi neurony, kterou jsou zase jen prostými soubory atomů. A když zemřeme, tento speciální soubor se zase rozloží. Celkové množství atomů v našem těle po našem posledním výdechu zůstává konstantní. Každý atom lze označit a posléze dosledovat, až se následně smísí se vzduchem, půdou a vodou. Materiál, rozptýlený, zůstane. Každý z nás je dočasným souborem atomů, nic víc a nic míň. Všichni jsme na pokraji materiálních rozkladu a rozpadu.
I při tom všem je ale pocit vědomí tak mocný a nutkavý, že obdařujeme jiné lidské bytosti – tj. určité jiné soubory atomů – nadpřirozenou kvalitou, jakousi nemateriální a skvělou esencí. A jelikož tím nejdůležitějším souborem atomů jsme pro každého z nás my sami, obdařujeme se transcendentní kvalitou – naším já, egem, „Jástvím“ – které vykvétá do mnohem větší velikosti, než je pouhý soubor atomů.
Podobně je tomu s našimi lidmi vytvořenými institucemi. Naše umění a naše kultury a naše etické kodexy a naše právní systémy obdařujeme velikou a věčnou existencí. Dáváme těmto institucím autoritu, která daleko přesahuje nás samotné. Ve skutečnosti jsou to ale všechno konstrukty našich myslí. Všechny tyto instituce a kodexy a jejich vkládaný význam jsou jen důsledky výměn mezi neutrony, které jsou zase jen materiálními atomy. Jsou to všechno mentální konstrukce. Jsou reálné jen tak, jak je jednotlivě a kolektivně, reálnými děláme.
Buddhisté tohle chápali po staletí. Je to součást buddhistických konceptů prázdnosti a nestálosti. Transcendentní, nemateriální, dlouhotrvající vlastnosti, které udělujeme jiným lidským bytostem a institucím jsou podobnou iluzí jako počítačem generovaný svět v Matrixu. Je jistě pravda, že my lidské bytosti jsme dosáhly věcí, které jsou pro naše mysli mimořádnými výkony a úspěchy. Máme vědecké teorie, které mohou přinášet přesné předpovědi o světě. Vytvořili jsme obrazy, hudbu a literaturu, které považujeme za krásné a za plné významu. Máme celé právní systémy a společenské kodexy. Tyto věci ale mimo naše mysli nemají žádnou hodnotu samy o sobě. A naše mysli jsou soubory atomů, jejich údělem je rozložit se a rozpadnout. A v tomto smyslu se my i naše instituce vždy blížíme Nicotě.
Nu a co nám tedy, při takových myšlenkách vedoucích ke střízlivosti, zbývá? Jak tedy můžeme, jako jedinci i jako společnost, žít své životy, je-li naše realita takto dočasná a samostrojená? S tím, jak jsem se blížil své osobní Nicotě, docela jsem právě nad těmito otázkami přemýšlel a dospěl k určitým předběžným závěrům řídícím můj vlastní život. Každý člověk musí tyto hluboké otázky promyslet sám za sebe a pro sebe – žádné správné odpovědi neexistují. Jsem přesvědčen, že jako společnost si musíme uvědomit, že máme velkou moc tvořit vlastní zákony a instituce jakkoliv chceme. Žádná vnější omezení neexistují. Jedinou mezí je naše imaginace. Měli bychom proto věnovat čas tomu, abychom se obsáhle zamýšleli nad tím, kdo jsme a čím chceme být.
Pokud jde o každého z nás jako jednotlivce, než nadejde den, kdy budeme moci své mysli nahrát do počítače, jsme omezeni našimi fyzickými těly a mozky. A ať se nám to líbí a prospívá nám to nebo ne, musíme vydržet s naším osobním mentálním stavem, což zahrnuje naše osobní rozkoše a bolesti. Ať už je náš koncept reality jakýkoliv, osobní rozkoše a bolesti nesporně zakoušíme. Cítíme. Descartes proslul výrokem „Myslím, tedy jsem.“ Mohli bychom také říci „Cítím, tedy jsem.“ A když mluvím o pociťování rozkoše a bolesti, nemám na mysli jen fyzické rozkoše a bolesti. Jako starověcí epikurejci myslím všechny formy rozkoše a bolesti: intelektuální, umělecké, morální, filosofické a tak dále. Všechny tyto formy rozkoše a bolesti zakoušíme a jejich zakoušení se nemůžeme vyhnout. Jsou realitou našich těl a myslí, naší vnitřní realitou. A zde je závěr, ke kterému jsem došel: tak to už můžu žít tak, abych co nejvíce rozmnožil své rozkoše a co nejvíce omezil svou bolest. V souladu s tím se snažím jíst lahodné věci, podporovat svou rodinu, tvořit krásné věci a pomáhat těm, kdo měli méně štěstí než já, protože tyto věci mi přináší rozkoše. Podobně se snažím vyhýbat tomu, abych vedl tupý život, vyhýbat se osobní anarchii a vyhýbat se ubližování druhým, protože to jsou věci, které mi přináší bolest. Tahle bych měl žít já. Množství myslitelů mnohem hlubších než já, za zmínku stojí především britský filosof Jeremy Bentham, dospěli velmi odlišnými způsoby ke stejným závěrům.
Co cítím a vím je, že stojím zde, v tomto okamžiku ohromného běhu času. Nejsem součástí prázdnoty. Nejsem fluktuací v kvantovém vakuu. I když chápu, že jednoho dne budou mé atomy rozptýleny v půdě a ve vzduchu, že už nebudu existovat, že se stanu součástí jakési Nicoty, nyní jsem naživu. Cítím tuto chvíli. Vidím svou ruku na psacím stole. Cítím teplo slunce za oknem. A když vyhlédnu ven, vidím jehličím posetou pěšinu, která vede dolů k moři. Teď.
Alan Ligthman je fyzik, romanopisec, a profesor praktikování humanitních věd na Massachusetts Institute of Technology. Jeho nejnovější knihou je The Accidental Universe.
(překlad Martin Moštěk)
Přečtěte si na: My Own Personal Nothingness
