Chcete se zamilovat do kohokoliv? Udělejte tohle, tvrdí excentrický vědec

Před více než dvaceti lety se psychologovi Arthuru Aronovi podařilo způsobit, aby se do sebe v jeho laboratoři zamilovali dva navzájem cizí lidé. Minulé léto jsem jeho techniku použila ve svém vlastním životě, a tak se stalo, že jsem se jednou o půlnoci ocitla na mostě a přesně čtyři minuty zírala do očí jednoho muže.

Ale abych to vysvětlila. Dříve toho večera onen muž řekl: „Myslím, že za předpokladu že máte pár společných věcí, se můžeš zamilovat do kohokoliv. Pokud ano, jak si vybereš někoho konkrétního?

Byl to známý z university, kterého jsem občas potkávala na lezecké stěně, a říkala si „Co kdyby?“ Do jeho dnů jsem letmo viděla přes Instagram. Tohle byl ale první případ, kdy jsme byli posedět jen sami dva.

„Oni se vlastně psychologové pokoušeli zaonačit, aby se do sebe lidé zamilovali,“ řekla jsem, a vzpomněla si na studii dr. Arona. „Je to fascinující, vždycky jsem to chtěla vyzkoušet.“

Studii jsem poprvé četla, když se mi zrovna bortil vztah. Pokaždé, když jsem pomyslela na to, že odejdu, srdce přehlasovalo hlavu. Cítila jsem se uvázlá. A tak jsem se jako správná badatelka obrátila k vědě v naději, že existuje způsob, jak milovat chytřeji.

Vysvětlila jsem studii svému universitnímu známému.

Heterosexuální muž a žena vejdou do laboratoře každý jinými dveřmi. Postaví se tváří v tvář, a odpovídají na sérii čím dál osobnějších otázek. Pak tiše stojí a čtyři minuty si hledí do očí. A nejdráždivější detail: o šest měsíců později měli dva účastnici svatbu. Na obřad pozvali celou laboratoř.

„Zkusme to,“ řekl.

Musím přiznat, čím vším už náš experiment neodpovídá studii. Za prvé jsme byli v baru, ne v laboratoři. Za druhé jsme si nebyli navzájem cizí. A nejen to, teď si uvědomuju, že člověk ani nenavrhne, ani nesvolí vyzkoušet experiment zaměřený na vytvoření romantické lásky, pokud není otevřen tomu, aby se tak stalo.

Vygooglila jsem si otázky dr. Arona, je jich šestatřicet. Další dvě hodiny jsme strávili tím, že jsme si přes stůl podávali můj iPhone a střídavě si kladli jednotlivé otázky.

Začínaly nevinně: „Chtěli byste být slavní? Jakým způsobem?“ a „Kdy jste si naposledy zpívali sami pro sebe? A pro někoho druhého:“

Rychle ale začaly jít pod kůži.

V odpovědi na dotaz „Vyjmenuj tři věci, které se zdá, že máte společné se svým partnerem,“ se na mně podíval a řekl „Myslím, že máme oba zájem jeden o druhého.“

Zakřenila jsem se, a zatímco vypočítával dvě další společné věci, které jsem pak hned zapomněla, jsem upila piva. Vyměnili jsme si příběhy o tom, kdy jsme naposledy plakali, a svěřili si jednu věc, na kterou bychom se chtěli zeptat věštce. Vysvětlili jsme si vztahy ke svým matkám.

Otázky mi připomněly nechvalně známý experiment s vařenou žábou, ve kterém žába necítí ohřívající se vodu, dokud není příliš pozdě. V našem případě, protože úroveň zranitelnosti stoupala postupně, jsem si ani nevšimla, že jsme se ocitli na území intimity, dokud jsme na něm už nebyli, což je obvykle proces, který obvykle trvá týdny až měsíce.

Líbilo se mi, že se prostřednictvím otázek víc dozvídám o sobě, ale ještě víc se mi líbilo, že poznávám víc o něm. Když jsme přišli, byl bar ještě prázdný, než jsme si udělali přestávku na toaletu, se zaplnil.

Seděla jsem sama u našeho stolu, poprvé po hodině si uvědomovala své okolí, a přemýšlela, zda někdo naslouchal našemu hovoru. Pokud ano, tak jsem si toho nevšimla. A nevšimla jsem si ani, když se s dloužící se nocí bar vyprazdňoval.

Každý máme nějaké vyprávění o sobě, které předkládáme cizím lidem a známým, ale otázky dr. Arona znemožňují se na takové vyprávění spolehnout. Bylo to takové zrychlené důvěrné sblížení, které jsem si pamatovala z letních táborů, kde jsme zůstávali vzhůru celou noc a s novými přáteli si vyměňovali podrobnosti z našich krátkých životů.

Bylo mi třináct, byla jsem poprvé pryč z domova, a přišlo mi přirozené se s někým rychle seznámit. Dospělý život nám ale takové příležitosti nabízí jen ojediněle.

Zjistila jsem, že nejnepříjemnější mi nebyly chvíle, kdy jsem se musela k něčemu přiznat sama, ale když jsem se musela odhodlat k nějakému názoru o svém partnerovi. Například: „Střídavě se podělte o něco, co považujete za pozitivní charakteristiku svého partnera. Opakujte pětkrát.“ (Otázka 22) a „Řekněme vašemu partnerovi, co se vám na něm líbí a buďte tentokrát velmi upřímní a říkejte věci, které byste možná neřekli někomu, koho jste zrovna potkali poprvé.“ (Otázka 28).

Většina výzkumu dr. Arona se zaměřuje na tvorbu interpersonální blízkosti. Zejména se několik studií zaměřuje na způsoby, jak začleňujeme druhé do našeho vlastního pojímání sebe sama. Je snadné vidět, jak otázky pobízí to, čemu se říká „sebe-rozšiřování.“ Říkat věci jako „Líbí se mi tvůj hlas, to jaké drinky vybíráš, to, jak tě všichni tvoji přátele obdivují,“ znamená působit, že určité pozitivní vlastnosti náležející jedné osobě budou výslovně hodnotné pro druhé.

Je vlastně ohromující slyšet, co ve vás někdo obdivuje. Nechápu, proč pořád někomu neskládáme dobře uvážené komplimenty.

Skončili jsme o půlnoci, trvalo nám to mnohem déle než 90 minut v původní studii. Rozhlédla jsem se po baru s pocitem, že jsem se zrovna vzbudila. „Nebylo to špatný,“ řekla jsem. „Rozhodně míň nepříjemný, než to hledění do očí, co nás čeká.“

On zaváhal a řekl: „Myslím, že bychom měli udělat i to?“

„Tady?“ rozhlédla jsem se po baru. Přišlo mi to příliš divné, příliš veřejné.

„Můžeme si stoupnout na most,“ řekl a obrátil se k oknu.

Noc byla teplá, a já byla naprosto vzhůru. Došli jsme na nejvyšší místo, pak se obrátili, a postavili se proti sobě. Chvíli jsem zápasila se svým telefonem a nastavila budík.

„OK,“ řekla jsem, a prudce se nadechla.

„OK,“ řekl on s úsměvem.

Lyžovala jsem na strmých svazích a visela ze skalních stěn na krátkém laně, ale upřeně někomu hledět čtyři minuty do očí byla jedna z těch vzrušivějších a hroznějších zkušeností mého života. Prvních pár minut mi zabrala jen snaha náležitě dýchat. Bylo kolem toho hodně nervózního usmívání, ale nakonec jsme si zvykli.

Vím, že oko je do srdce okno a tak, ale klíčem k celému okamžiku nebylo jen to, že jsem někoho doopravdy viděla, ale že jsem viděla, že někdo doopravdy vidí mně. Jakmile jsem přijala hrůzu tohoto zjištění, a dopřála mu čas, aby se usadilo, dospěla jsem na neočekávané místo.

Cítila jsem se smělá, a ocitla jsme se ve stavu jistého úžasu. Byl to zčásti úžas nad mou vlastní zranitelností a zčásti to byl ten divný druh údivu, který zakusíte, když říkáte nějaké slovo pořád dokola, až ztratí svůj smysl a stane se z něj to, čím doopravdy je: seskupení zvuků.

Tak tomu bylo i s okem, které není okno nikam, ale spíš shluk velmi užitečných buněk. Pocity s okem spojované odpadly a mě ohromila jeho úžasná biologická realita: kulový charakter oční bulvy, viditelné svalstvo duhovky a hladká vlhká sklovina rohovky. Bylo to zvláštní a nádherné.

Když zabzučel budík, překvapilo mě to—a trochu jsem mi ulevilo. Cítila jsem ale také ztrátu. Náš večer už jsem začínala vidět surreálným a nespolehlivým pohledem vzpomínky.

Většina z nás o lásce přemýšlí jako o něčem, co se nám přihodí. Zamilujeme se. Jsme poblázněni.

Na téhle studii se mi ale líbí, že předpokládá, že láska je konání. Předpokládá, že to, co je důležité pro mého partnera je důležité i pro mě proto, že máme společné aspoň tři věci, protože máme blízké vztahy se svými matkami a protože mě nechal, abych se na něj podívala.

Přemýšlela jsem, co z naší interakce vzejde. Napadlo mě, že když nic jiného, tak to bude alespoň dobrá story. Teď ale chápu, že to není story o nás, je o tom, co to znamená dát si tu práci někoho poznat, což je vlastně story o tom, co to znamená být znám.

Je pravda, že si nemůžete vybrat, kdo vás miluje, i když jsem léta strávila doufáním v opak, a nemůžete ani vytvořit romantické cítění založené jen na tom, že je to pohodlné. Věda nám říká, že na biologii záleží, naše hormony a feromony obstarávají hodně práce v zákulisí.

Přesto přese všechno jsem si začala myslet, že láska je věc tvárnější, než si o ní myslíme. Studie Arthura Arona mě naučila, že je možné – dokonce i prosté – vytvářet důvěru a intimitu, tedy pocity, které láska potřebuje, aby rozkvétala.

Zřejmě jste zvědaví, zda jsme se on a já do sebe zamilovali. Ano, zamilovali. Je sice těžké přičítat to vše studii (ono se to mohlo stát tak jako tak) studie do vztahu nabídla cestu, která vypadala jako záměrná. V důvěrném místě, které jsme vytvořili oné noci, jsme strávili týdny a čekali, co z něj bude dál.

Láska se nám nepřihodila. Zamilovaní jsme proto, že jsme se k tomu každý rozhodli.

Sada I.

Kdybyste si mohli vybrat kohokoliv na světě, koho byste chtěli jako hosta k večeři?
Chtěli byste být slavní? Jakým způsobem?
Než někomu zavoláte, zkoušíte si, co chcete říct? Proč?
Co by pro vás představovalo „dokonalý“ den?
Kdy jste si naposledy zpívali sami pro sebe? A pro někoho druhého?
Kdybyste mohli žít do devadesátky a mohli si po posledních šedesát let života vašeho života uchovat buď mysl nebo tělo třicetiletého člověka, co byste chtěli?
Máte tajné tušení o tom, jak zemřete?
Vyjmenujte tři věci, které máte s partnerem zřejmě společné.
Za co jste v životě nejvděčnější?
Kdybyste mohli změnit cokoliv na způsobu vašeho vychování, co by to bylo?
Vypovězte vašemu partnerovi co nejpodrobněji váš život, máte na to čtyři minuty.
Kdybyste se mohli zítra probudit a získat jednu vlastnost či schopnost, co by to bylo?

Sada II.

Kdyby vám křišťálová koule mohla říct pravdu o vás, vašem životě, budoucnosti, nebo čemkoliv jiném, co byste chtěli vědět?
Je něco, o čem dlouho sníte, že byste chtěli udělat? Proč jste to neudělali?
Co byl váš největší životní úspěch či výdobytek:
Čeho si nejvíce ceníte na přátelství?
Jaká vzpomínka je váš nejcennější poklad?
Jaká je vaše nejhroznější vzpomínka?
Kdybyste věděli, že do roka náhle zemřete, změnili byste něco na tom, jak nyní žijete? Proč?
Co pro vás znamená přátelství?
Jakou roli ve vašem životě hrají láska a zalíbení?
Střídavě se podělte o něco, co považujete za pozitivní charakteristiku svého partnera. Opakujte celkem pětkrát.
Jak blízce svázaná a vřelá je vaše rodina? Máte pocit, že vaše dětství bylo šťastnější než většiny ostatních lidí?
Jaký pocit máte ze vztahu k vaší matce?

Sada III.

Každý řekněte tři pravdivá „my“ tvrzení. Například: „My oba v této místnosti cítíme…“
Dokončete tuto větu: „Rád bych měl někoho, s kým bych mohl sdílet…“
Kdybyste se měli stát blízkým přítelem s vaším partnerem, podělte se prosím o to, co by bylo důležité, aby věděl či věděla.
Řekněme vašemu partnerovi, co se vám na něm líbí a buďte tentokrát velmi upřímní a říkejte věci, které byste možná neřekli někomu, koho jste zrovna potkali poprvé.
Podělte se s partnerem o okamžik z vašeho života, za který se stydíte.
Kdy jste naposledy plakali před někým druhým? A sami?
Řekněte partnerovi o něčem, co už se vám na něm líbí.
Je něco, co je příliš vážné, než aby se o tom žertovalo? A co to případně je?
Kdybyste měli dnes večer zemřít, aniž byste mohli s kýmkoliv komunikovat, čeho byste nejvíce litovali, že jste nikomu neřekli? A proč jste jim to neřekli?
Váš dům, se vším, co máte, začne hořet. Poté, co zachráníte své nejbližší a domácí zvířátka, máte čas na to, abyste bezpečně vrhli ještě pro jednu další věc. Co by to bylo? Proč?
Čí smrt, ze všech lidí ve vaší rodině, by vás nejvíce rozrušila? Proč?
Podělte se o osobní problém a požádejte partnera o radu, jak by se s ním vypořádal či vypořádala. Také se partnera zeptejte, aby se zamyslel, co si asi o problému, který jste vybrali, myslíte vy sám či sama.

Třicet šest otázek ve studii je rozděleno do tří sad, s tím, že každá ze sad se má dostávat víc pod kůži než na předchozí.

Smysl je v tom, že vzájemná zranitelnost pěstuje blízkost. Abychom citovali autory studie: „Jedním z klíčových vzorců spojovaných s rozvojem blízkých vztahů mezi sobě rovnými lidmi je trvající, rostoucí a vzájemné osobní sebeodhalující sdílení.“ Dovolit, aby byl člověk s jinou osobou zranitelný, může být nadmíru obtížné, toto cvičení proto nutí se k problému postavit.

Závěrečný úkol, který slečna a její přítel vyzkoušeli, je hledět si po čtyři minuty vzájemně do očí.

„Dvě minuty stačí akorát tak k vyděšení,“ řekla mi.

„Se čtyřmi se skutečně někam dostanete.“