Proč potřebujeme e-goverment
Je to vlastně nelogické. Speciálně, pokud se podíváme do minulosti. Neděláme prakticky nic stejně, jako před sto lety. Nosíme jiné oblečení, děláme jiné práce, změnil se způsob, jak se dopravujeme. Zásadně se změnilo to, co jíme i jak to připravujeme. Jinak vnímáme informace, jinak je zpracováváme, jinak se bavíme. Nemluvě o tom, jak se dorozumíváme. Za naprostou většinu těchto změn přitom mohou technologie. Je přitom fascinující, že jedna oblast našich životů zůstala zásahu technologií ušetřena. Totiž volby a výkon státní zprávy obecně. Jistě, stát využívá technologie například při zprávě daní či při sledování občanů, ale ve prospěch samotných občanů je těchto technologií využíváno naprosté minimum.
Pionýrem v této oblasti je Estonsko, které na základě svého zákona Digital Signatures Act nyní umožňuje svým občanům mimo jiné používat elektronický podpis ve všech kontaktech se státem. Tato práce je možná díky standardizovanému systému Public Key Infrastructure, na který Estonsko najelo a který funguje i díky tomu, že země začala používat zcela nový a velmi jednoduchý, přitom ale propracovaný a funkční registr obyvatel, který prochází všemi oblastmi života. Jinými slovy máte jedno osobní (nebo chcete-li rodné) číslo, které následně používáte v identifikaci v kontaktech s úřady, bankami, nemocnicemi a podobně.
Vedlejším důsledkem toho je, že lidé začali s vládou více komunikovat- je to pro ně jednodušší a elektronicky podanou žádost musí úředníci vyřídit stejně jako papírovou.
Estonci se navíc snaží, aby se systém nestal v budoucnu zastaralý a neustále jej vyvíjí. Původně byly všechny občanské průkazy vybaveny čipem se dvěma druhy elektronických klíčů či podpisů. Jeden, který fungoval jako osobní podpis v právním smyslu slova, druhý pak sloužil k identifikaci do vládního systému, na který jsou napojeny úřady, ale i některé banky a podobně.
S rozšířením mobilních služeb nyní mohou Estonci využívat zabezpečený identifikační klíč ve svém mobilu. Díky napojením identifikačních podpisů a jejich spárováním s identifikačními průkazy mohli Estonci v roce 2005 jako první na světě volit elektronicky. Při volbách v roce 2011 této možnosti využilo 24 procent voličů. Na systému participují i soukromé firmy, které se v rámci Public-Private Partnership podílejí na vývoji dalších aplikací.
Věc má nicméně i odvrácenou stranu. V roce 2007 došlo k rozsáhlým pokusům hacknout celou vládní síť, které skončily tím, že země se stala na několik hodin odstřiženou od internetu. Útok, který se přičítal ruským hackerům nicméně Estonsku pomohl výrazně vylepšit své zabezpečení. Paradoxně se ukázalo, že Estonsko v konečném důsledku ochránil- nyní je při hrozbě obsazení země možné veškeré státní systémy prostě přenést do spřátelené země a odtud je znovu spustit, zatímco případný agresor dobude zemi, ve které nebude žádná infrastruktura, která by se dala využít.
Zdá se, že státy budou muset dříve nebo později ve větší či menší míře Estonsko následovat. Nejen, že je čím dál tím méně praktické vykonávat státní správu stejně jako před sto lety (a pomocí stejných nástrojů), ale je to také čím dál nákladnější- i pokud nezapočítáváme náklady na korupci s tím spojenou. Navíc ale pomalu roste i cosi jako občanské hnutí postavené na technologiích. Ať už je to P2P Foundation, či Loomio, globální projekt původem z Nového Zélandu, který nabízí globální platformu pro společné rozhodování. V poradním sboru Loomia přitom najdete lidi jako Katherine Borsecnikovou, bývalou víceprezidentku AOL nebo známého futurologa Douglase Rushkoffa.
I to je důvod, proč by se státy měly zásadním způsobem zamyslet nad implikací e-govermentu. Protože pokud jednou lidé technologie začnou používat, rozhodně je budou chtít používat čím dál víc. Ať si o tom jejich vlády myslí, co chtějí.
