Proč zlomek lidí nahromadí většinu odměn?
Všichni nejspíš známe často proklamované Paretovo pravidlo. Paret prvně na takový fenomén narazil na své zahradě, kde si všiml, že malá část rostlin produkuje většinu celkové úrody. Jelikož byl ekonom zdatný v matematice, začal tento fenomén zkoumat. Zjistil, že na jeho zahradě přibližně 20 % rostlin ve skutečnosti produkuje okolo 80 % celkové úrody. Když poté zkoumal jiné odvětví, opět zjistil, že se stejný poměr objevuje například i u rozdělení bohatství v soudobé Itálii. Postupem času zkoumal mnoho různých disciplín, ve kterých se podobný poměr v menších či větších obměnách neustále opakoval.
Vznik takového poměru se přisuzuje takzvané kumulativní výhodě. Ta se dá hezky ilustrovat na Amazonském pralese, kterému dominuje přibližně 200 druhů stromů. A to i přesto, že je Amazonský systém jedním z nejrozmanitějších ekosystémů s přibližně 16 000 různými druhy stromů. Představme si dvě rostliny, soupeřící spolu o energii z půdy a slunce. Ta rostlina, která se dokáže za den o něco více natáhnout pro světlo, více rozprostřít kořeny, nebo absorbovat větší množství živin z půdy, v konečném důsledků daný den vítězí, což jí dává i lepší podmínky pro rozmnožování v budoucích generacích. Když je ve stejném cyklu tato rostlina byť jen o 1 % lepší než soupeř, tak se tato výhoda během let, desetiletí, nebo staletí, později nakumuluje do takové podoby, kdy 1 % druhů tvoří 50 % stromů, jako třeba v Amazonském pralese.
Existují podobné “Winner-Take-All” efekty, které se dají vypozorovat i v našich lidských životech. Podobně jako rostliny o živiny, i lidé soutěží o stejný počet hlasů, medailí, klientů. Vítězové si ale (oproti zbytku zúčastněných a jejich snažení) užívají obrovsky neproporcionálních odměn. To se většinou děje v situacích, kdy je potřeba “výkon” poměřovat relativně vůči ostatním účastníkům – tedy i malý rozdíl vyústí ve vítězství. Ne každá část života je takto postavena, ale ve většině rozhodnutí, kde se pracuje s limitovanými prostředky, ať už času či peněz, nakonec takto dopadne.
Z toho plyne další princip zvaný “Winner-Takes-Most” – v podstatě navazuje na předchozí efekt. Tím, že člověk jednou zvítězí v nějaké takové situaci, tak si zároveň automaticky zvyšuje šanci zvítězit i v dalších podobných situacích. Také si tedy kumuluje výhodu do budoucích zápasů, ať už to je zmínka v životopisu, zkušenosti, či něco jiného.
Rozdíl mezi dobrým a skvělým může být tedy opravdu tenčí, než se může zdát. Co začíná jako malý náskok se s každou další výhrou zvyšuje. Každá další výhra zvyšuje i šance na výhru v budoucnosti. Takový cyklus s každým opakováním utvrzuje vedoucí pozici. Postupem času ti o něco lepší skončí s většinou odměn, zatímco ti o něco horší skončí skoro s ničím. Tomu se přezdívá “The Matthew Effect” – nazván podle pasáže v Bibli, kdy se Matěj zmiňuje o bohatých, kteří dále bohatnou, a chudých, kteří dále chudnou.
A proč to tedy tak je? Můžeme tomu říkat “The 1 Percent Rule”. To říká, že většinu odměn v daném odvětví nasbírají lidé, týmy, či organizace, které postupem času dokáží být vždy byť jen o 1 % lepší než alternativy. V dlouhodobém horizontu není třeba být dvakrát lepší, stačí být konzistentně o něco málo lepší. To vede k nastřádání většiny odměn díky “Winner-Take-All” efektu. Výsledná akumulovaná výhoda je tím, z čeho po čase krystalizuje rozdělení 80/20 podle Paretova pravidla.
Přečtěte si na: http://jamesclear.com/the-1-percent-rule
