Portréty známých písní namalované umělkyní, která v hudbě vidí barvy

Melissa McCracken má poměrně vzácnou formu neurologické “diagnózy” zvané synestezie. Synestezie se popisuje jako propojení dvou či více tělesných smyslů – v tomto případě zraku a sluchu. Díky tomu dokáže při poslechu hudby vidět barvy, které pak zaznamenává na plátno a tvoří tak abstraktní portréty písní.

Podle posledních informací až 4 % lidské populace má nějakou formu synestezie. Projevy jsou ale opravdu různé, nemusí jít jen o spojení sluchu a zraku (fotisma). Může jít třeba o asociace k různým symbolům, ať už barevné nebo jiné. Zaznamenány jsou také případy spojení zraku a chutě nebo čichu – v praxi to znamená, že určité slovo vyvolává chuťový či čichový vjem.

Do 16 let Melissa vlastně ani nevěděla, že synestezie není “normální”. Zjistila to až po několika nechápavých konfrontacích s kamarády, kdy popisovala hudbu pomocí barev, ale ostatní ji nerozuměli.

Barevné vjemy nijak nepřekáží, vznáší se v prostoru podobně, jako když si snažíme vyvolat nějakou vzpomínku. Přirozeně ji vždy bavila hudba a barvy, tak se to rozhodla spojit – původně se snažila zaznamenávat svoje životní momenty, ke kterým si představovala oblíbené písničky. Později se začala naplno věnovat čistě abstraktním záznamům hudby.

Synestezie je vysoce asociativní, takže pro každého jedince může ta samá hudba vypadat jinak. Nicméně prý dokáže barevně rozlišit různé žánry – expresivní žánry jako folk jsou hodně živé a saturované díky množství instrumentů a melodií. Country je naopak prý mdlé a nevýrazně hnědé. Kytary bývají zlaté a vlnité, piano naopak mramorové a hranatější. Odstín barev se mění i s tónem a dynamikou. To všechno Melissa zachycuje na portrétech svých oblíbených písní.

David Bowie, „Life on Mars.“

David Bowie, Life on Mars