Psilocybinem indukovaný poznatek o vztazích a životě
Clark Martin je muž, kterému se v roce 1990 narodila dcera. Zároveň mu ale bohužel byla diagnozovaná rakovina. Tím se mu změnil celý život – zatímco jeho dcera rostla, doktoři se všemožně snažili ho udržet při životě, což si vybralo svou daň v podobě deprese a úzkostí. Až experimentální léčba pomocí psilocybinu ho dokázala nakopnout znovu do života.
Léčba rakoviny není nic příjemného – nespočetně lékařských prohlídek, šest operací, dvě experimentální léčby. To všechno se dělo v době, kdy se Clark měl věnovat své rostoucí dceře. Jelikož se ale musel neustále starat o své tělo a léčbu rakoviny, neměl dostatek času a energie na budování vztahu se svou dcerou a okolím. Rakovinu sice dokázal odhánět, ale nikdy ji také úplně nezahnal. Dohromady se to všechno projevilo depresemi a úzkostmi, které ještě prohlubovaly jeho špatný stav.
Naštěstí se k němu v roce 2010 dostal článek o experimentální léčbě pomocí psilocybinu – aktivní látky přítomné v “magických houbičkách”. Napsal tedy do zařízení, kde se studie měla konat (Johns Hopkins a New York University) – že by se chtěl zúčastnit. Během pohovorů se dozvěděl, že jde o rozsáhlou pětiletou studii zaměřenou na zkoumání účinků psilocybinu na pacienty s rakovinou trpící depresemi a úzkostmi.
Nejzajímavější je ale jeho popis “tripu”. Ve výzkumném středisku dostal pilulku, o které nevěděl, zda je to placebo nebo opravdová aktivní látka, a poté si lehnul na lehátko a překryl si oči klapkami. Během několika minut zjistil, že se nejedná o placebo – ztratil pojem o čase, což v něm vyvolalo úzkosti. V tu chvíli chtěl jen aby všechno opět fungovalo tak jak je zvyklý, aby všechno opět zapadalo do sebe. Jenže vrátit už se nešlo. První opravdu silný prožitek byl intenzivní záchvat paniky. Clark, dlouholetý námořník, pocit přirovnal k zážitku, kdy uprostřed moře a ve velké bouři spadl z lodě a několik momentů se cítil úplně sám, ztracený na celém světě, jelikož neviděl loď, která byla za ním. Poté se ztratila voda. A nakonec i on sám.
V tu chvíli, při rozpadu domnělého ega, stále prožíval panický záchvat. Přítomní lékaři ho ale postupně dokázali uklidnit. V následujících hodinách už nezažíval teror, ale naopak pocit klidu, který se těžko popisuje. Podle jeho formulace vám psilocybin pomůže docenit samotné žití a možnost být přítomným svědkem všemožného života. Během několika dalších hodin prožíval různé stavy, všechny ale doprovázel pocit klidu, kdy byl současně uvolněný, zvědavý, ale i ostražitý. Hlavně se ale už necítil sám. Celé jeho “já” se propadlo někam, kde čas ani konkrétní forma nehrála moc velkou roli.
Pamatuje si ještě na jednu zásadní věc, která se odehrála ke konci tripu. V tu chvíli se už skoro probíral, ale na krátký moment se jeho povzbuzená imaginace spojila s opravdovými vzpomínkami na své nejblížší okolí, dceru, rodinu, kamarády. Pod vlivem si uvědomil, že ke vztahům vždy přistupoval příliš sebestředně a analyticky. Z tripu se vzpamatovával s myšlenkou, že vztahy jsou vlastně spontánní – stačí když je člověk přítomen v tom daném okamžiku.
To byla myšlenka, která mu postupem času znovu změnila skoro celý život, tentokráte k lepšímu. Nestalo se to ale hned, seance s psilocybinem prý působila spíš jako katalyzátor. Dočasná změna perspektivy fungovala jako takové nakopnutí, které spustilo řetězovou reakci měnící způsob, jak vidí a přistupuje ke světu.
