Tento přístroj lidem umožní ovládat sny

Existuje přechodná fáze mezi plným vědomím a spánkem, která se nazývá hypnagogie. Během této polovědomé fáze člověk zažívá různé halucinace nebo mikrosny, jednoduše je to takový guláš reality a fantazie. Lidé v ní ale většinou vydrží jen pár minut než upadnou do hlubokého spánku, v němž se vše rozplyne a bohužel si z hypnagogické fáze ráno nic nepamatují. Výzkumníci z MIT Media Lab v čele s Adamem Horowitzem se to rozhodli změnit.

Proč to vůbec dělají? Podle jejich hypotézy je hypnagogie rozpoložení, ze kterého člověk může čerpat kreativní nápady, které ale v současné době přicházejí nazmar, jelikož se ztratí v oceánu hlubokého spánku. To znamená, že pokud by lidé uměli sestoupit do hypnagogie, aniž by poté upadli do hlubokého spánku, dokázali by si zapamatovat a snad se i inspirovat zvláštními mikrosny, které jsou charakteristické silnou asociativitou.

Takovéhle “hackování” spánku a konkrétně hypnagogie vlastně není nic až tak nového. Mnoho myslitelů (jmenovitě třeba Thomas Edison, Edgar Allen Poe, Vladimir Nabokov, Albert Einstein, Salvador Dali) už se v minulosti zmiňovalo o technikách, jak takový stav navodit a využít. Dělali tak povětšinou proto, že se během sestupu do hypnagogie míchalo jak jejich vědomí s podvědomím, tak třeba vzpomínky s halucinacemi, a ještě navíc po probuzení z hypnagogie zažívali návaly kreativity a jasné mysli. V podstatě se snažili vědomě šáhnout do podvědomí, z něhož by měla pramenit kreativita – aspoň tak jak kreativitu formuloval v 90. letech neurovědec, biofyzik a nositel Nobelovy ceny Erik Kanel.

Rozdílný je hlavně způsob, jakým se Horowitzův tým snaží hypnagogický stav navodit. Zatímco třeba Thomas Edison využíval k indukování hypnagogie poněkud těžkopádný trik s ocelovými koulemi (při usínání držel v rukou ocelové koule, načež se dostal do stavu hypnagogie a “halucinoval“, ale jakmile opravdu usnul, tak se nutně povolily svaly a dopad ocelové koule na zem ho probudil, tudíž si pamatoval vše, o čem “snil”), Horowitzův tým k tomu přistupuje o něco sofistikovaněji, v duchu 21. století.

Vyrobili poměrně jednoduchý přístroj – Dormio. Přístroj se skládá ze dvou částí, první částí jsou senzory (rukavice a snímač biosignálů), kde rukavice snímá svalovou aktivitu ve stisknuté ruce a snímač monitoruje různé biosignály jako třeba srdeční tep. Jakmile tyto senzory zaznamenají povolení stisku ruky a změnu biosignálů indikující usnutí, aktivují druhou část přístroje, a to mobilní aplikaci nastavenou na reprodukování určité fráze.

Tato fráze se dá měnit, a jejím účelem je “nasměrovat” sen, aby zahrnoval obsah dané fráze. To bylo experimentálně vyzkoušeno na 6 dobrovolnících, kteří přišli do laboratoře, byli osazeni senzory a ulehli ke spánku na gauč. Jakmile byli na hranici usnutí, uslyšeli jednu ze dvou frází – buď “nezapomeň myslet na králíka” nebo “nezapomeň myslet na vidličku”. Následně je systém upozornil (“Adame, usínáš.”) pokaždé, když podle senzorů byli na pokraji usnutí. Toto připomenutí je ekvivalent Edisonových ocelových koulí, akorát cílem není člověka úplně probudit, nýbrž prodloužit pobyt v mezistavu.

Po úplném probuzení byli dobrovolníci dotázání, o čem snili. Každý z dobrovolníků sám popsal sen obsahující buď králíka nebo vidličku, a navíc si ani ne všichni dobrovolníci pamatovali frázi, kterou slyšeli, což potvrzuje úspěšné vnuknutí obsahu fráze do snu. Podle Horowitze je to i doklad toho, že Dormio je funkční systém schopný alespoň do určité míry ovládat sny.

Nicméně to není jediný účel, k jakému by měl přístroj sloužit. Po skončení totiž dobrovolníci dostali také Guilfordův “Alternative Uses Task” dotazník, což by měl být jakýsi obecný test měřící kreativitu. V tomto testu byli účastníci experimentu dotázáni na alternativní použití toho, co jim bylo vnuknuto do snu (králík nebo vidlička), a také o tom měli napsat krátký kreativní příběh. I  přestože je kreativita obecně těžko měřitelná, tak z výsledků vycházeli účastníci experimentu o dost lépe, v průměru strávili nad psaním příběhu o 158 sekund déle, pět z šesti účastníků se v testu umístilo lépe než kontrolní skupina, a čtyři výslovně napsali, že ideje generované během hypnagogie jim přišly kreativní.

Snad nejzajímavější jsou ale subjektivní popisy zážitků jednotlivých dobrovolníků. Krásným příkladem je zážitek účastníka, kterému byla do snu vnuknuta vidlička, načež si v průběhu svého zážitku mumlal, že “vidlička je kolonialismus”. Když se ho na to později zeptali, tak to dokázal překvapivě logicky vysvětlit – doma totiž jí jídlo bez příboru, ale ve snu teď používal vidličku, kus ledového a ostrého kovu, kterým byl nucen probodávat jídlo, které se chystal konzumovat. To v něm vyvolalo pocit, že vidličky mají kolonialistickou energii. Dodal, že si to o vidličkách vždycky podvědomě myslel, jenom zatím vědomě nevěděl, že si to myslel.

Další dobrovolník popsal, jak k němu přicházely nové nápady: “Ty nápady nevycházely ze mě, spíš jen procházely mojí hlavou. Byl jsem v takové zvláštní nicotě, kde všechny tyhle ideje existovaly, a dávalo to úplný smysl, že se přesně takovéhle ideje nacházejí v přesně takovéhle nicotě.” To Horowitz vysvětluje tím, že během spánku nebo přípravy na spánek mozek nefunguje stejně jako při vědomí – mozek ztrácí mnoho frontálních funkcí, což se projevuje hyper-asociativitou, ztrátou vnímání sama sebe, pojmu o čase a prostoru, a hlavně člověk (nebo cokoli co z něj v tu chvíli funguje) mnohem jednodušeji přijímá úplně odlišné myšlenky, které jsou úzce spojeny s inovativními, potažmo divnými, řešeními, které jinak člověk při vědomí úspěšně ignoruje.

Přečtěte si na: MIT Researchers Have Developed a ‘System for Dream Control’