Osamělost je modernější a děsivější fenomén, než se může zdát
Osamělost se v současnosti považuje za globální epidemii. Až 40 procent dospělých o sobě v nedávných studiích prohlásilo, že se často nebo pořád cítí osaměle (v roce 1980 to bylo 20 procent). Podle některých studií je prožívání chronického osamění srovnatelné s kouřením 15 cigaret denně, a v důsledku je zodpovědné za smrt více lidí než obezita. Pochopením původního významu slova osamělost, a sledováním jeho postupné významové proměny, se nakonec můžeme dostat k zajímavé perspektivě jak nad novodobou osamělostí přemýšlet, a jak se ji také snažit řešit.
Bývalý americký armádní lékař Vivek Murthy prohlásil, že nejčastější patologie, se kterou se během své služby setkal, nebyla ani cukrovka nebo srdeční choroby, nýbrž osamělost. Tomu ale tak nebylo vždycky. Ač se to může zdát překvapivé, osamělost v dnešním slova smyslu je poměrně nedávným fenoménem.
Pro lepší představu předchozích významů můžeme nahlédnout do literatury. Přestože máme osamělost za univerzální a nadčasové slovo, v literatuře se začalo objevovat až kolem 16. století, kdy signalizovalo hlavně nebezpečí spojené s člověkem nacházejícím se v pustině – moc daleko od ostatních lidí. Vzdálení se společnosti zároveň znamenalo také zřeknutí se společností zajišťované ochrany. Odlehlé lesy a hory budily strach, protože na liduprázdných místech by se mohl objevit někdo (nebo něco) se zlým úmyslem, a pak by v době bez telefonů nemusel mít kdo pomoci.
I tak se ale osamělost v textech objevovala jen zřídka. V roce 1674 dokonce naturalista John Ray vydal slovníček vzácně používaných slov – osamělost byla jedním z nich, zaznamenána jako slovo používané k popisu míst nebo osob nacházejících se daleko od sousedů. V roce 1667 vyšel jeden z prvních textů zmiňující osamělou postavu, a to báseň Johna Miltona jménem “Ztracený ráj”. Onou postavou není nikdo jiný než Satan, osaměle kráčející na cestě z pekla do Edenu, kde se chystá pokoušet Evu. Nicméně ani tady Milton nepíše o osamělosti jako o vlastním pocitu Satana. Milton slovo používá ke zdůraznění toho, že Satan putuje tou nejzazší pustinou, místem někde mezi peklem a Edenem, kam ještě nikdy žádný anděl předtím nevstoupil.
V dnešní době naopak odlehlá místa přímo vyhledáváme – jako místa spojené s dobrodružstvím, klidem a potěšením. Osamělost (a nebo jen strach z osamělosti) ale cítíme pořád, jako by se problém přesunul z odlehlých míst přímo do našich domovů a bytů, do našich měst. Jak bylo snadné osamělost v 17. století vyřešit – stačilo se vrátit zpět do společnosti, – tak vyřešit současnou osamělost tak jednoduché není. Na to už nejspíš přišla i Británie a britská premiérka Theresa May, která v lednu jmenovala ministra pro řešení otázky osamění.
Není to jednoduché především proto, že se osamělost přesunula z vnějšího světa do světa vnitřního. A jelikož se problém nyní nachází v našich myslích, v myslích lidí žijících (nejen) v rušných městech, nějaký návrat do společnosti tady jen tak nepomůže. Moderní význam slova osamělost totiž nevyjadřuje jen samotu fyzickou, tedy fyzickou oddělenost od ostatních lidí, nýbrž spíš pocit odtrženosti od společnosti. Někteří lidé mohou být obklopeni lidmi, dokonce i přáteli či blízkými, a stále se mohou cítit osaměle. Ona pustina, kterou Milton popisoval, je nyní přímo v nás.
A to je také jeden z důvodu, proč je osamělost náhle považována za tak nebezpečnou – je totiž děsivě abstraktní, každý k ní může mít trochu jiné důvody. Ale v tom nakonec může být řešení této záhady. Pokud se nebudeme snažit jen o to, aby samota rychle zázračně zmizela, ale přiznáme si, že osamění je inherentně lidský a někdy i “nevyléčitelný” pocit (ne jen patologie), pomůže to destigmatizaci osamělosti, což pak zase připraví půdu k tomu, aby se osamělí lidé snažili porozumět své vlastní osamělosti, čímž se nakonec mnohonásobně zvýší šance, aby si třeba pomocí technologií našli někoho, kdo se cítí podobně ze stejných důvodů, a aby spolu mohli tuto vnitřní (a možná i fyzickou) samotu vzájemně vyplnit.
Význam slova osamělost se postupem času mění z “fyzické izolace” na “duševní osamění”, i tak ale občas bohužel stále zaměňujeme epidemii osamělosti za epidemii fyzické izolace. Každý může mít pro duševní samotu individuální důvod, a stejně tak může pouť svojí pustinou rozdílně prožívat. I kvůli tomu je možné, že se člověk obklopený blízkými bude cítit osaměle, a to i přesto, že je třeba má rád. Jak píše novelista Joseph Conrad: “Kdo ví, co je to opravdová osamělost – ne to konvenční slovo, ale holá hrůza. Neukáže se v celé své děsivosti ani těm osamělým.” Tento druh dezorientace, o které Conrad píše, by ale měl být možný překonat, a to především prozkoumáváním způsobů, jakými ostatní lidé prožívají samotu. Ať už je to skrz čtení literatury a identifikování se s osamělými postavami a jejich pocity, anonymní konverzaci s jinými osamělými lidmi, nebo třeba vytvářením tematických memů. Všechny tyto (a jiné podobné) aktivity slouží jako cesta, jak osamělý člověk může svou vnitřní pustinu učinit alespoň na chvíli zaplněnou.
V této části hraje celkem podstatnou roli internet. I přesto, že internet mohl mít velký podíl na rozšíření této epidemie, nakonec může pomoci i v jejím zastavení. Statistiky z online seznamek ukazují, že dlouhodobější páry seznámené přes internet mezi sebou mají pevnější pouto a menší statistickou šanci se rozvést, než páry seznámené offline. Stejný mechanismus se dá uplatnit i na hledání přátel, vznikají tak nové seznamovací aplikace sloužící přímo tomuto účelu – toho se snaží docílit hlavně preferováním kvality před kvantitou a kladením důrazu na setkávání mimo aplikaci.
Kvalita přátelství a celkově sociálních interakcí je nakonec nejspíš ten hlavní faktor, na který se lidé mohou zaměřit. V době Facebooku, Tinderu a Instagramu je jednoduché posuzovat kvantitu – počet přátelství, matchů, sledujících, a nakonec i všemožných lajků. To ale není moc spolehlivý ukazatel nějakého štěstí nebo spokojenosti se životem. Své o tom ví třeba Stephen Fry, slavný britský herec, který o svém soužení s osamělostí napsal blog poté, co se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Nakonec je nejvíc důležité mít několik opravdových přátelských vztahů, ve kterých se na sebe obě strany mohou vzájemně spolehnout a hluboce se znají. To proti osamělosti funguje násobně víc než stovky zbožňujících fanoušků, matchů, nebo lajků.
Přečtěte si na: World Economic Forum - Loneliness Is a Much More Modern Phenomenon Than You Might Think
