Jak se dožít 1000 let – 4. část: Jaké by mohly být důsledky boje proti stárnutí

Ještě nedávno by většina lidí nad myšlenkou radikálního prodloužení života mávla rukou jako nad pošetilostí, konec konců po věčném mládí se lidé sápou snad od počátku civilizace. Všichni jsme jistě slyšeli o různých více či méně zvrácených případech z minulosti, kdy se vladaři nebo blázniví vědci snažili za pomoci všemožných technik dlouhověkosti nebo i nesmrtelnosti přiblížit. Nikomu se to (pokud víme) nepodařilo. Za posledních několik let se ale výzkum hlavně na biotechnologické scéně dostal do bodu, kdy to vypadá, že tentokrát to nejsou jen fantaskní nápady bláznivých vědců – důkazem budiž fakt, že se první várka terapií tohoto druhu a s reálnými výsledky dostává do klinických testů a dokonce jimi úspěšně postupuje. Díky tomu začíná být toto odvětví lákavé pro investory z privátního sektoru, kteří zde investují každým rokem víc a víc miliard dolarů. A to znamená jistou možnost, že by omlazující terapie mohly být relativně brzy skutečně k dostání na trhu. Když už taková možnost existuje, tak si pojďme postupně představit co se stalo a jak je to vůbec možné, základní principy omlazování, druhy terapií, a i potenciální dopady na společnost.

Krátká série o novodobé výpravě za receptem na dlouhověkost

1. část: Co je to stárnutí
2. část: Jak proti stárnutí bojovat
3. část: Co boj proti stárnutí vlastně znamená
4. část: Jaké by mohly být důsledky boje proti stárnutí

Články jsou psány tak, aby jim mělo šanci porozumět co nejvíce lidí, tudíž předem omluvte přílišné zjednodušování.

---

 

Úvod

 

Jakmile přistoupíme na možnost, že by dlouhověkost mohla být v ne až tak dalekém horizontu dosažitelná, objeví se mnoho dalších otázek. Rozhodně by to mělo znatelné následky a sekundární efekty ve společnosti, a je tedy jen správné se o ně zajímat. Časté otázky jsou například:

Nebude dlouhověkost dostupná jenom těm nejbohatším? A kdyby ne, tak není už teď na planetě přelidněno? Co když takhle vznikne nějaký nesmrtelný diktátor? Nebudou lidé méně motivovaní tvořit, když před sebou nebudou mít „motivaci“ v podobě neodvratitelné smrti? Co budou vůbec tak dlouho na světě dělat? Vždyť i 80 let je strašně dlouhá doba, nebudou se nudit? Není to celé nakonec jen vědecky zaobalený strach ze smrti a neschopnost se smířit s nevyhnutelným? A vůbec, neměli bychom řešit jiné a důležitější věci?

Pro lepší orientaci rozdělíme časté obavy do několika kategorií:

1. Ekonomické a materiální otázky
2. Psychologické a společenské otázky
3. Morální a filozofické otázky

 

Ekonomické a materiální otázky

Nebude dlouhověkost dostupná jenom bohatým?

 

Tato otázka vychází z předpokladu, že dané terapie budou tak drahé, až si je budou moci dovolit jen bohatí. Tím by se ještě více mohly rozevřít nůžky na navždy mladé, zdravé, bohaté lidi a na staré, nemocné, chudé lidi, co nebudou mít k terapiím přístup. Jak moc je takový předpoklad správný?

Je pravděpodobné, že v úplně první fázi budou rejuvenační biotechnologie drahé a dostupné jen movitějším lidem se zájmem o tuto oblast. Ostatně tak to je s každým jiným novým objevem a technologií, vždy existuje skupina prvních uživatelů (early adopters). Ti budou zároveň dosti riskovat, protože budou v roli pokusných králíků. Alespoň ti úplně prvotní pionýři, kteří už na sobě některé terapie zkouší dnes. O tom se ostatně zmiňuje i Aubrey de Grey, průkopník oboru, který prvně formuloval novou teorii stárnutí. Myslí si, že i první verze různých oficiálních terapií budou poměrně drastické a ne úplně stoprocentní. To by se ale postupem času mělo zlepšit, ostatně jako u každé jiné nové technologie.

Tam někde ale možnost souhlasit s výchozím předpokladem končí a naráží na známé efekty vývoje technologií. Zjednodušeně se dá říct, že s postupným vývojem (v případě digitalizovaných technologií) nebo třeba propadnutím patentů (v případě farmacie) cena postupem času závratně klesá. A jelikož je mnoho terapií založených na digitalizovaných technologiích, tak se dá předpokládat, že se exponenciální vývoj projeví i u nich. Krásným příkladem může být třeba cena sekvencování DNA. V roce 2001 stálo sekvencování jednoho celého lidského genomu $100 000 000 dolarů. V roce 2015 to bylo $1 000 dolarů. V roce 2019 pak kolem $600 dolarů, a do dvou let by to mělo být v rozmezí $200 – $100 dolarů. To je ještě mnohem rychlejší pokles než velmi známý Moorův zákon (exponenciální růst výpočetního výkonu integrovaných obvodů na dolar).

 

 

Podobně to funguje u farmak po propadnutí patentů, když se na trhu objeví generika. Jedním příkladem může být už v předchozím článku zmiňovaný Metformin. Nejdříve byl drahý. Poté cena spadla na několik dolarů. V roce 2002 byla cena přibližně $1.24 za tabletu, a v roce 2013 už jen $0.31.

 

 

Nové terapie skoro jistě čeká podobný proces. Už dnes se vyvíjejí semi-automatizované systémy na výrobu geneticky modifikovaných kmenových buněk. To je jen jeden z příkladů technologií, co postupem času umožní výrazně lepší dostupnost terapií. Dostupnost je dnes obrovským problémem například u léků pro velmi vzácné genetické onemocnění.

I kdyby tomu tak ale nebylo, a terapie byly výjimkou a zůstaly vskutku drahé, můžeme se na tuto otázku podívat ještě z jiného úhlu. Je realističtější, že by si preventivní rejuvenační terapie platili lidé sami? A nebo by je spíš (částečně nebo plně) hradil stát a/nebo pojišťovny, tak jak to je s jinými zdravotnickými zákroky (alespoň ve většině zemí světa)? Ptáte se, proč by něco takového měl státy nebo pojišťovny chtít dělat?

Protože efektivnost současného přístupu je tristní, finančně i co se týče výsledků. Pro někoho to může být překvapivé, ale většina prostředků vynakládaných na zdravotnictví se již dnes používá na boj s konsekvencemi stárnutí, tedy s nemocemi spojenými se stárnutím. V průměru je polovina celoživotních zdravotních výdajů na člověka použita v pozdním věku, a další třetina během věku středního. Jenom zlomek výdajů jde na lidi v mladém věku.

 

 

V současné době totiž čekáme s léčbou do doby, kdy je něco už špatně a rozbitím to o sobě dá vědět. Následně pak používáme většinu prostředků až ve chvíli, kdy už se to všechno rozbíjí ještě rychleji. A to je velmi důležité z ekonomického hlediska. Odráží se to totiž na množství prostředků, které společnost musí vynakládat na zdravotní výdaje ve stáří. Za posledních 50 let vzrostlo toto číslo z 5 % na 18 % HDP, alespoň v USA. Samozřejmě to není jen z tohoto důvodu, ale je to výrazný faktor.

To je důvodem, proč státy budou chtít rejuvenační a preventivní terapie proplácet a dostat je k co nejvíce lidem, jakmile budou dostupné v masovém měřítku. Ušetřilo by to totiž obrovské množství prostředků – prevence je o mnoho levnější, než řešení už vzniklého problému. Zároveň to může pomoci s celkovým demografickým posunem populace, který vytváří obrovský tlak na zdravotnické ale i důchodové systémy. Už dnes je vidět snaha posunovat věk odchodu do důchodu stále dál. To ale bez rejuvenačních zásahů ruku v ruce nepůjde dělat donekonečna.

Jako první vlaštovka a ukázka zájmu států o dlouhověkost a terapie na zpomalení stárnutí se dá brát pilotní projekt Singapore’s Centre for Healthy Ageing. Plánují první klinický test zaměřený na dlouhověkost se širokým záběrem. Chystají se zkoušet paralelně 10-15 různých zásahů (podle dostupných informací jsou tyto zásahy různé kombinace léků a supplementů). To vše na malých skupinách lidí ve věku kolem 50 let, a zkoumat rozdíly s kontrolní skupinou a skupinou praktikující už prokázanou blahodárnou životosprávu. Singapurská vláda takto prioritizovala financování výzkumu strategií na boj se stárnutím. Pravděpodobně proto, že jsou to především asijské země, které budou nejdříve trpět již zmiňovanou „stříbrnou tsunami„. To je zkratkovitý název pro celkově neudržitelné stárnutí populace. Pro státy je tam samozřejmě i benefit v podobně prodloužení doby, kdy jsou lidé produktivní (a tudíž platí daně). A taky proto se Singapur chce stát testovacím zázemím pro výzkum těchto terapií a lidské klinické testy.

Takže pokud si to shrneme – je pravděpodobné, že na začátku budou terapie vedoucí ke dlouhověkosti méně dostupné, ostatně jako každá nová technologie. Stejně tak je pravděpodobné, že nebudou až tak efektivní, nebo potenciálně problematičtější. Prvotní uživatelé budou do určité míry pokusnými králíky. Jakmile se ale odladí a dostanou se do hromadné produkce, tak se to bude zlepšovat. Optimalizují se procesy, nastoupí úspory z rozsahu výroby, a tak bude cena klesat – viz zkušenostní křivka. Ta se projevuje u naprosté většiny technologií, a není důvod, aby tomu u rejuvenačních biotechnologií bylo jinak. Po nějaké době nejspíš i státy zjistí, že se jim vyplatí řešit problémy občanů preventivně. O to víc se stupňujícími se nároky na zdravotnický systém a tolikrát zmiňovaným blížícím se pádem důchodových systémů.

Odpověď na tuto otázku nás přivádí k otázce další. Pokud budou mít i státy motivaci k poskytování léků a terapií vedoucích k dlouhověkosti v rámci zdravotnictví, nepovede to k přelidnění?

 

Nepovede rozšíření dlouhověkosti k přelidnění?

 

Abychom se mohli bavit o efektu dlouhověkosti na přelidnění, měli bychom se nejdřív podívat na koncept přelidnění jako takového. Samotné slovo přelidnění implikuje negativní konotace nárůstu množství lidí na této planetě. Nejčastěji se tomuto fenoménu přisuzují negativní důsledky jako nedostatek jídla, prostředků, přírodních zdrojů, přehnaná hustota populace, a nároky na životní prostředí. Člověk, který tuto myšlenku na konci 18. století formuloval a zpropagoval, byl Thomas Robert Malthus. Od jeho jména je i odvozené takzvané „malthusiánství„. Tedy pojmenování pro přesvědčení o neudržitelném růstu populace, které ve své době inspirovalo mnohé zajímavé lidi. Malthusiánství bylo jednou z Darwinových inspirací pro rozvinutí evoluční teorie, ale bylo inspirací i pro návrhy řešení „problému“ – třeba eugeniku. Historicky se dá vliv (neo)malthusiánství vidět na mnoha sociálních i ekonomických teoriích v různých odvětvích. A dá se vidět i v konkrétních implementacích populační kontroly (například v Číně).

Malthusiánství ale bylo postupem času podrobeno kritice z dosti diverzní plejády ideologických směrů. Jmenovitě od marxistů, socialistů, libertariánů, konzervativců, feministek, zastánců lidských práv, a dalších. Ve své podstatě proto, že je vnímáno jako přehnaně pesimistické, až misantropické a nelidské. Malthusiánství se dnes považuje za zdiskreditované, až za mýtus. Existuje totiž mnoho argumentů vyvracejících tuto myšlenku. Cituje se hlavně obrovský vývoj v zemědělství, a efekt dostupnosti vzdělání, zdravotnické péče a antikoncepce na plodnost v rozvojových zemích. Což je ostatně ten hlavní důvod současného růstu populace. Takzvaný demografický přechod (závislost plodnosti na vyspělosti země) je jednoduše vysvětlený ve videu níže.

 

 

Pěkně je také zpracovaný zde – důležité je vidět, že rozvojové země tímto přechodem dnes procházejí ještě mnohem rychleji nez v minulosti. Přechod z průměrné plodnosti 6 dětí na ženu na pod 3 děti na ženu, který Velké Británii trval 105 let, zvládl Írán jen za 10 let.

 

 

Podle projekcí se kolem roku 2100 stabilizuje populace na přibližně 11 miliardách lidí. Takové projekce jsou založené především na odhadech vývoje indexu plodnosti, který ukazuje průměrný počet potomků na jednu ženu v konkrétní zemi. Za hraniční hodnotu k zachování populace se obvykle považuje hodnota 2.1 potomků na jednu ženu. Na mapě níže jsou červenou vyznačené země, které teprve procházejí demografickým přechodem a tedy nejvíce přispějí k navýšení populace na 11 miliard.

 

 

Zároveň na mapě lze vidět jinou důležitou věc. Mnoho zemí, které demografickým přechodem už prošly, mají index plodnosti naopak menší než 2.1. A to znamená, že alespoň jejich „původní obyvatelé“ efektivně vymírají. To platí pro velkou část Evropy, Japonsko, nebo již zmiňovaný Singapur.

Právě v této souvislosti je dobré si uvědomit časové měřítko, v jakém se pohybujeme, a ve kterém by se vůbec dlouhověkost začala projevovat. Nějakou dobu bude vývoj, nástup a adopce těchto technologií trvat. A ještě o mnoho déle od masové adopce by až nastupovaly potenciální negativní efekty spojené s masovou dlouhověkostí. Právě díky tomu to ale může nakonec být spíš tak, že pokud za nějakých 100 let budeme chtít udržet stabilní populaci a nevymírat, tak nám ještě možnost dlouhověkosti přijde dosti vhod.

Dobře, ale i kdyby toto bylo pravda, 11 miliard je pořád hodně lidí, a už teď máme různé dost velké problémy. Kam se tolik lidí vejde, budou mít co jíst?

 

Vejde se na Zemi tolik lidí? A budou mít co jíst?

 

Místo by až takovým problémem být nemělo. Je známým faktem, že se více a více lidí přesouvá do měst. Podle odhadů United Nations budou v roce 2050 dva ze tří lidí na světě žít ve městech (tedy ~7 miliard). Přičemž je jasné, že se tato masivní urbanizace bude nejvíce projevovat v regionech s nejrychleji rostoucí populací – tedy v Indii, Africe, Číně.

Přesouvání do měst ale zároveň znamená, že se lidí přesouvají do míst, kde se jich „vejde“ více na kilometr čtvereční – města mají z principu větší hustotu zalidnění. Skrz to se na otázku místa dívá projekt „Per Square Mile„. Výzkumníci se v rámci projektu snažili zjistit, jakou rozlohu by zabralo jedno obrovské město, pokud bychom do něj nastěhovali všech 7 miliard lidí. Zjistili, že město řešené jako New York by zabralo rozlohou asi tři americké státy. To se někomu může zdát jako hodně, ale v kontextu celé planety to není až tak moc.

 

 

Samozřejmě záleží na konkrétním urbanistickém řešení, ale existují města s mnohem větší hustotou zalidnění než New York. Existuje samozřejmě i opak, nicméně trend v metropolích, obzvlášť v rozvojových zemích, je hustotu zalidnění spíš zvyšovat než snižovat.

Hned by se dalo namítnout, že nejde jen o samotné místo na žití, ale i o místo pro infrastrukturu uživení všech těchto lidí. Něco přeci musí jíst, a dnes stále ještě dost lidí žije o hladu. Když populace do roku 2100 takto rychle naroste na 11 miliard, tak to jistě tento problém ještě prohloubí.

To je velmi relevantní námitka. Nicméně je potřeba opět nejdříve uvést kontext. Člověk by z čísla 11 miliard do roku 2100 mohl dostat pocit, že populace nějak raketově roste, skoro více než kdy předtím. Tak to ale není, největší procentuální růst populace byl zaznamenán v 60. letech minulého století (v absolutních číslech poté kolem začátku 90. let). Od té doby ale stabilně klesá, a podle odhadů bude klesat postupně čím dál rapidněji, především díky/kvůli již zmiňovaným demografickým přechodům.

 

 

Dobře, ale co kdyby dlouhověkost s touto křivkou nakonec přeci jen zahýbala? Pak by se nakonec mohl dostavit ten slavný malthusiánský scénář periodických hladomorů způsobených příliš velkou populací. Taková dedukce – rychlejší růst populace = více hladomorů – se selským rozumem zdá intuitivní. Ale když se podíváme na data, tak opět vůbec neodpovídá realitě (což je v podstatě tím hlavním argumentem proti malthusiánskému výkladu).

Co tedy způsobilo minulé hladomory a nedostatky jídla? V naprosté většině případů šlo o důsledky nekompetentních lokálních administrativ, válečných konfliktů, přírodních katastrof a chudoby. A když se podíváme na samotný vztah růstu populace a množství jídla na osobu, tak zde intuice moc nefunguje. Kontraintuitivně totiž i v dobách nejrychlejšího růstu populace (populační exploze) množství jídla na osobu rostlo.

 

 

Ptáte se proč? Především díky takzvané zelené revoluci v zemědělství, při které se začaly používat nové technologie jako umělá hnojiva, automatické zavlažování, cílené šlechtění, a podobně. Díky těmto postupům a jejich výsledkům, tedy masivnímu zvýšení výnosu na hektar, dokázalo lidstvo populační explozi zvládnout.

Dostali jsme se dokonce do takového bodu, kdy se (ve vyspělých zemích) začíná velkým problémem stávat naopak přejídání se – a s tím spojená obezita a zdravotní rizika. A to stále v době, kdy je celosvětové vymícení hladu jedním z 12 cílů United Nations pro rok 2030. Podle některých odhadů by se i mohlo podařit tento cíl splnit. Sice v posledních několika letech absolutní číslo podvyživených a hladových lidí na světě o něco vzrostlo, ale dlouhodobý trend vypadá optimisticky. Konec konců už dnes je na světě dostatek jídla pro uživení celého světa, a je tomu tak už poměrně dlouhou dobu. Problémem je ale hlavně lokální ekonomická i fyzická dostupnost, míra využití (potažmo plýtvání), efektivita lokální distribuce, a také stabilita těchto faktorů v čase.

Samozřejmě na to ale mají vliv i globálnější problémy jako klimatické změny, ekonomické zpomalovaní a nebo válečné konflikty. V každém případě bude potřeba ještě mnoho práce, aby se tento cíl opravdu splnil.

Je tu ale mnoho nadějných přístupů a technologií, které na dosáhnutí tohoto cíle už pracují. A díky těmto projektům by také strachování se o případné uživení dlouhověkých lidí v horizontu budoucích dekád mělo být spíš liché. Ať už je to automatizované farmaření optimalizované pro každou rostlinu pomocí robotů a umělé inteligence, o 40 % výnosnější rostliny s geneticky modifikovanou fotosyntézou, po vertikální farmaření, hydroponii, akvaponii, aeroponii, přes výrobu proteinu v podstatě ze vzduchu pomocí bakterií a fotosyntézy, popřípadě získávání velmi kvalitního proteinu z velkochovu hmyzu, nebo konzumaci mnohem efektivnějších náhrad masa (ať už budou ty náhrady pěstované z kmenových buněk, rostlinných proteinů, nebo z mycelia hub), farem na nutričně skoro zázračné vodní řasy, a podobně. Díky všem těmto technologiím a jejich konvergencím svítá na „zelenou revoluci 2.0„. A ta by nám měla umožnit mnohonásobně zlepšit dostupnost jídla a schopnost ho vyrábět v místech, kde je nejvíce potřeba.

Když to shrneme, jde hlavně o takzvanou nosnou kapacitu naší planety (carrying capacity), která se s vývojem technologií rychle zvětšuje. V současné době je ve vývoji nesčetně slibných technologií, které tuto nosnou kapacitu dokáží radikálně zlepšit. A alespoň část těchto technologií bude s naprostou jistotou fungovat na velké škále mnohem dřív, než dlouhověkost začne nějak výrazně ovlivňovat fungování společnosti.

 

Pokud by tedy ani místo a jídlo neměly být problém, tak co skutečně může být problém?

 

Ono věkové rozložení populace, již zmiňovaná „stříbrná tsunami„. Populace ve vyvinutých zemích postupně stárne a zvětšuje se procento lidí ve starším věku. To zároveň znamená, že se zmenšuje podíl lidí v produktivním věku, kteří musí stárnoucí populaci podporovat. Tento trend je již dnes vidět nejvíce na Evropě a Severní Americe. A zbytek světa to čeká v budoucích dekádách, po dokončení demografických přechodů.

 

Brzy bude třetina světové populace starší 60 let, což znamená mnohem větší výdaje na důchody, zdravotnictví, a podobně. Bylo by ale nevděčné a nefér dívat se na starší lidi jako na zátěž, vždyť díky nim a jejich přínosům jsme dnes tam, kde jsme. Zároveň ale nelze utéct před fakty, které do budoucna nemalují úplně růžový obrázek. Právě proto je prodlužování zdravého života (a z toho plynoucí dlouhověkost) logický krok, který nám nakonec přijde dosti vhod. Dost možná dokonce budeme něco takového přímo potřebovat k zachování alespoň udržitelného poměru ekonomicky produktivních lidí na planetě.

Pojďme se tedy podívat jak by taková možnost rejuvenace (vedoucí k neomezenému prodlužování života v produktivním fyzickém stavu) vlastně ovlivnila populaci. Vědci začali tuto možnost zvažovat a zkoumat až poměrně nedávno, tudíž neexistuje moc odhadů pro celkovou světovou populaci. Ale existuje studie zaměřená na Švédsko, na které se dají poměrně dobře vidět mechaniky a trendy takového zásahu.

Existuje více možných scénářů, záleží především na tom, jak by se společnost k možnosti dlouhověkosti postavila. Nejspíš nejrealističtější scénář je, že by zpočátku měla přístup ke dlouhověkosti menší skupina lidí. To může být způsobeno vysokou původní cenou, etickými nebo náboženskými výhradami, nebo prostou pomalou adopcí technologií. Poté by se postupně tato skupina zvětšovala, v odhadech se operuje s růstem o 1% celkové populace ročně. Zároveň se počítá s tím, že malá část společnosti by možnost dlouhověkosti úplně odmítla a rozhodla se zestárnout „tradiční cestou“. Takový scénář by ve Švédsku v dlouhodobém horizontu nestačil ani k růstu populace, ale dokázal by do určité míry mitigovat již zmiňované vymírání.

 

 

Druhý scénář je daleko radikálnější. Zaměřuje se na velmi nepravděpodobnou možnost, kdy by měla celá populace rázem přístup k možnosti neomezeného prodlužování života. A zároveň by ji všichni přijali a terapie by byly ihned aplikovány na každého člověka staršího 60 let. V takovém případě by populace narostla v průběhu dalších 70 let o 22 %. Pokud by byly hned aplikovány na každého člověka staršího 40 let, tak by populace narostla v průběhu 70 let o 45 %.

 

 

Závěr je takový, že nástup technologií umožňujících prodlužování života by s největší pravděpodobností nepřinesl raketový populační růst. Efekt takového zásahu má totiž až neintuitivně pomalý nástup. Pokud by navíc možnosti prodlužování života nevyužila úplně celá společnost, tak by celková populace v horizontu příštích 70 let i tak nejspíš začala na přelomu století klesat.

 

 

Psychologické a společenské výhrady

 

V tuto chvíli jsme prošli několik často se objevujících obav ohledně dlouhověkosti vztahujících se především k materiálním prostředkům a mýtu přelidnění. Nyní se můžeme zaměřit na obavy spojené s vývojem společnosti a celkové motivace žít.

 

Budou mít lidé bez smrti motivaci? Nebudou se nudit?

 

Jednou z nich může být myšlenka, že „smrt dává životu smysl“ (hezké zamyšlení na toto téma zde). Což je vlastně jinak řečená námitka, že by dlouhověkost vedla ke ztrátě motivace k tvorbě čehokoliv nového. Případně že by bylo nudné žít déle, než je možné v současné době, a že by z těchto věcí vyplývala kulturní stagnace společnosti.

Všechny tyto obavy týkající se nudy a motivace, zdá se, vycházejí z domněnky, že díky možnosti dlouhověkosti bude život během chvíle vyčerpaný. Vše už bude prožito, nebude nic nového k objevení, a nic nás už nepřekvapí a nepotěší. To tak nějak předpokládá, že svět stagnuje na místě, nevyvíjí se, a že člověk musí dělat neustále to samé, a všechno nás po čase přestane bavit. Je to ale opravdu tak? Skutečně všechno nutně směřuje ke stagnaci? Proč se tedy všude mluví o stále zrychlující se době?

Podívejme se jen na technologie, které se vyvíjejí exponenciálně, což znamená že se rychlost jejich vývoje neustále zrychluje. Stačí si uvědomit, kolik se toho stalo třeba za posledních dvacet let. Jak moc pokročily chytré telefony, jak se otevřela dostupnost informací skrz internet, vše je na vzdálené několik dotyků na displeji. Pokud bychom brali zábavu čistě jako konzumní entertainment, tak již dnes není možné sledovat a stíhat vše, co se nově objevuje na trhu. Různé zážitky, hry, hudba, filmy, seriály, a zároveň všemožné platformy doporučující všechny tyto věci na míru konkrétnímu člověku. A to je třeba virtuální realita teprve v začátcích.

Jakmile opravdu nastoupí do mainstreamu, tak se dá čekat ještě mnohem více. Je dost pravděpodobné, že poté vznikne nějaká umělá inteligence schopná generovat zábavu na míru pro každého člověka, v prakticky neomezeném množství. A to se ani nebavíme o skoro nepředstavitelných možnostech, až budeme moci propojit přímo mozek s počítačem, nebo až se rozvine vesmírný průmysl a cestování. Prostě a jednoduše bude opravdu co vidět a zažít.

Lepší je ale se na tuto obavu podívat méně povrchně, a nepředstírat že řešení nudy bude nekonečné personalizované rozptýlení. Zaprvé to totiž zní trochu jako z dystopického Matrixu, ale hlavně to není jen o nedostatku čistě konzumní „zábavy“. Dlouhověcí lidé by se nudili nejspíš stejně jako dnes. A stejně jako dnes by nuda sloužila jako evoluční nástroj pro seberozvoj jedince, který nás nutí se dokopat ke smysluplným aktivitám. Ať už to je změna současného povolání, vytvoření vlastního projektu, nebo vymyšlení něčeho nového, jakkoli nepodstatného. Akorát by to znamenalo, že by lidé měli mnohem více času na důkladné prozkoumávání svých zájmů a objevení svého talentu.

Tomu pomohou personalizované programy vzdělávání vedoucí k nalezení svých osobních kvalit, zájmů, a středobodu motivace – poslání. Lidé, kteří nalezli svoje alespoň dočasné „poslání“, mají obrovskou vnitřní motivaci, a až tak často se nenudí. Tudíž dává smysl se snažit uzpůsobit systém celoživotního vzdělávání tak, aby k nalezení této motivace vedl každého. Mnoho lidí je nadšených z možnosti dlouhověkosti přesně proto, že se zajímají o budoucnost. A tak chtějí vidět, jak svět bude vypadat a co se vše stane. A proto se neobávají nudy, protože mají model budoucích možností, kterých se chtějí dožít.

Když to shrneme, tak nuda a nedostatek motivace je samozřejmě existující fenomén, ale rozhodně ne argument proti zkoumání dlouhověkosti. Stejně tak by se totiž dalo polemizovat i o opaku, a to že by možnost dlouhověkosti mohla odemknout potlačený lidský potenciál. Mohla by totiž lidem dát svobodu času na prozkoumávání a hledání.

 

Nebudou lidé ze života unavení? Nepovede to ke kulturní stagnaci?

 

Někteří lidé ještě namítají, že dlouhověkost by mohla vést k nudě ve smyslu unavenosti ze života. Ilustrují to na příkladech dnes starých lidí, kteří někteří sami říkají, že už je život ve vysokém věku a plný zdravotních problémů nebaví. To je vlastně podobná otázka, jako jestli by nakonec všichni ti dlouhověcí lidé nebyli jenom (myšlenkově) staří lidé v mladém těle. Vždyť i sám Steve Jobs říkal, že smrt je nejlepším vynálezem, protože odstraňuje to staré a vytváří prostor pro nové. Posouvala by se pak vůbec společnost, když by tu byli dlouhověcí lidé se svými už vytvořenými názory a způsoby myšlení? Nezpomalilo by to „vývoj“ lidstva?

Ač jsou tyto otázky trochu ageistické a poněkud nelidské, jelikož předpokládají, že je většina starších lidí nutně zaseklá, je dobré se nad nimi zamyslet.

Víme, že se rejuvenační medicína a terapie navržené k dosažení dlouhověkosti snaží řešit stárnutí na buněčné úrovni. A to znamená i v mozku. Nedávno se potvrdilo, že neurogeneze (vytváření nových neuronů) probíhá během celého lidského života. Nicméně v průběhu stárnutí a pozvolného snižování mozkové aktivity se tato schopnost vytrácí. Když mozek postrádá neuroplasticitu, protože je biologicky starý a je v něm nahromaděné buněčné poškození, tak je těžší být aktivní, mít otevřenou mysl, a učit se novým věcem. O to víc, pokud člověku zároveň neslouží ani zbytek těla, je v bolestech, a má před sebou už jen vyhlídku neustálého zhoršování.

Tomu by ale opět měly pomoci rejuvenační terapie. Alespoň tomu tak je u myší. Už existují studie, kde se takový vliv těchto nových terapií ukázal. Konkrétně šlo o starší myši, kterým se čistily senescentní buňky (jedna ze známek stárnutí). Léčené myši pak vykazovaly behaviorální vzorce chování (například prozkoumávání klece oproti dlouhodobému pobytu u stěn klece), které jsou pozorovány u mladších jedinců.

Ještě se nad tím můžeme zamyslet z hlediska společenských vlivů, mezigeneračních interakcí a ageismu. V současné době jsou staří lidé odsunování na okraj společnosti, často vyloučeni z aktivit, které vykonávají mladší lidé. Co když ale bude existovat možnost libovolného prodlužování života se zanedbatelným biologickým stárnutím? Když nebudou chronologicky starší lidé „vyloučeni“ ze sociálního života, jelikož se budou pohybovat v mladém těle? Nejspíš se pak budou více stýkat s mladšími lidmi, budou mít mladé přátelé, čímž se mnohem více budou narušovat věkové-názorové bubliny. Celkově se pravděpodobně budou chovat více jako mladí lidi, jelikož budou v mladém těle. A to by vedlo k mnohem většímu mezigeneračnímu vědomostnímu přenosu, komunikaci, ale i soudržnosti, oproti současným generačním konfliktům.

Můžeme to shrnout tak, že tato obava přehlíží rozdíl mezi 1) chronologicky a zároveň biologicky starým člověkem a 2) chronologicky starým a biologickým mladým člověkem. Cíl lidí propagujících výzkum možnosti neomezeného prodlužování života je samozřejmě možnost 2). Jednoduchý souhrn konkrétních rozdílů je vidět v tabulce níže.

 

 

Pokud zajdeme ještě trochu dál, tak je dobré zmínit, že se již dnes pracuje na technologiích, které s komunikací a vědomostním přenosem dosti zahýbají. Ať už to je třeba augmentovaná realita, hlasoví asistenti, digitální avataři, nebo něco víc. Elon Musk nedávno představil Neuralink – přístroj určený k umožnění ovládání počítače mozkem a myšlenkami. Vzniknul s cílem propojit lidi s umělou inteligencí, a přidat tak našemu mozku další úroveň, takzvaný digitální neokortex. Ten by nám měl umožnit zpracovávat a ukládat informace na úplně jiné úrovni.

Je to vlastně takový opakující se motiv, že když se bavíme o dlouhověkosti v kontextu budoucích dekád, tak je nutné si uvědomit rychlost pokroku v dnešní době. Desítky let jsou s rychlostí dnešního vývoje velmi dlouhá doba. Je možné, že v té době už budeme úplně na jiné úrovni, propojení skrz digitální neokortex s vlastním uměle inteligentním asistentem, cestovat do vesmíru a obydlovat jiné planety. A nebo třeba ne a stane se něco neočekávaného (spadne na nás obrovský meteorit). Nebo se nám nepodaří vyřešit a adaptovat se na známé problémy (změny klimatu). A tím pádem neprojdeme dalším velkým civilizačním filtrem (což jedna z teoretických odpovědí na Fermiho paradox – proč jsme zatím nenašli žádné známky mimozemských civilizací). Je dosti těžké předvídat, co se do té doby může stát, ale v rámci technologií se toho za desetiletí dá stihnout více než si myslíme.

 

 

Morální a filozofické výhrady

 

Posledním druhem jsou spíše morálně zaměřené obavy a filozofické rozepře ohledně samotného konceptu prodlužování života, které často sklouzávají k náboženským tématům. Můžeme je jen rychle zmínit a v případě zájmu použít jako základ pro další a delší debaty.

 

Nebudou lidé nuceni do rejuvenačních terapií, i když jich nebudou chtít využít?

 

Občas se někdo obává, že by lidé mohli být nuceni využívat možnosti dlouhověkosti, pokud by byla dostupná. Můžeme si to ilustrovat na situaci, kdy člověk přijde k doktorovi na rutinní prohlídku. Sice nenajde nic akutního, ale v pravidelných krevních testech uvidí některé zhoršené biomarkery předznamenávající stárnutí. A tak předepíše preventivní terapii. Například senolytika, která nemají žádné hrozné vedlejší následky, vpravují se buď ústně nebo injekčně, a chrání před nástupem se stárnutím spojených nemocí. Jaká je šance, že něco takového člověk odmítne? Naprostá většina lidí nic takového neodmítne, jak jsme si ukázali v logickém cvičení ve třetím článku, protože takhle současný systém už v podstatě funguje. Jen není efektivní a řeší až viditelné problémy, které už jsou v procesu.

Pokud se tato obava použije jako argument proti samotnému výzkumu terapií vedoucích k dlouhověkosti, tak je rázem ještě absurdnější. Dalo by se totiž říci, že vnucuje jiné skupině lidí nemožnost „možných terapií“ využít, což je přesně původní výtka, jen opačně. A nakonec je samozřejmě jednodušší terapii odmítnout nebo se jí vyhnout, než uniknout se stářím spojeným nemocím, na které se nevyvinuly terapie, přestože by to bylo možné.

 

Není to vše jen vědecky zaobalený strach ze smrti?

 

Do určité míry nejspíš je. Strach je do velké části biochemický mechanismus, který jednotlivce chrání před nebezpečím a redukuje šanci smrti. Vyvinul se nám, protože jednotlivci bez tohoto mechanismu umřeli a nepředali své geny dál. Každý člověk má do určité míry ze smrti strach a snaží se redukovat její šanci. Považme například bezpečnostní pásy v autě. Dá se říci, že lidé zapínající si pásy se jen bojí smrti? Není to naopak spíš tak, že odsuzujeme lidi, kteří si pásy nezapínají? Je pravda, že nám pásy nepomáhají předcházet se stárnutím spojeným nemocím, ale na to ani nikdy nebyly stavěné. Bezpečnostní pásy nás chrání před určitým typem šance na úmrtí, a omlazovací biotechnologie také, jen před jiným druhem.

Nejspíš existují i lidé, co se opravdu chorobně a křečovitě bojí smrti a hledají řešení v rejuvenační terapiích. Ale mnohem častěji jde o lidi, kteří prostě chtějí zažít budoucnost. A pokud je budoucnost baví, tak by chtěli mít možnost ji zažít. Nakonec jde především o možnost volby – žít, dokud člověk chce, a umřít teprve až člověk bude chtít.

Nakonec by vlastně bylo mnohem přesnější o celém konceptu dlouhověkosti mluvit jako o „udržování života“ namísto „prodlužování života“. Protože „prodlužování života“ evokuje dvě zavádějící představy – že existuje někým předdefinovaný limit, a že se takový limit snad neprávem snažíme překračovat. Příroda si ale nikdy neřekla, že tenhle konkrétní člověk bude žít takhle dlouho, a už vůbec si neřekla že by snad neměl dělat nic aby žil déle. Příroda totiž nemá ve zvyku říkat nebo pevně definovat vůbec nic. Příroda prostě je.

 

Neměli bychom řešit mnohem důležitější problémy?

 

Velmi častou výhradou je, že v současnosti máme mnohem důležitější problémy, které musíme řešit. Jde o ukázkový příklad argumentačního faulu, jehož absurdnost se dá ilustrovat na dotažení tohoto argumentu do extrému. Kdyby celé lidstvo řešilo vždy jen jeden jediný největší problém světa, vyhubil by nás zatím ten druhý a třetí o něco méně důležitý problém. Nemluvě o tom, že by se na jednom největším problému nikdy všichni neshodli. Naštěstí máme na světě dost lidí, abychom dokázali pracovat na více problémech najednou. Proto není potřeba ignorovat hladovějící děti v rozvojových zemích, i když zrovna řešíme znečišťování prostředí nebo změny klimatu.

Nutno dodat, že stárnoucí populace je opravdu velkým problémem. „Stříbrná tsunami“ je svými možnými škodami v následujících dekádách srovnávána s klimatickými změnami, pokud by někoho napadla taková paralela. Navíc by dlouhověkost mohla s řešením třeba klimatických změn nakonec mohla pomoci. Environmentální problémy totiž mají velkou nevýhodu. Jsou to často vzdálené problémy, které nemají instantní dopad, a tudíž se tak potajmu posouvají a nechávají k řešení budoucím generacím. Kdyby ale lidé věděli, že budou žít déle, rázem by to byl i jejich problém, jehož řešení nemohou ani interně racionalizovat jako že se jich netýká.:

 

 

Proč se vůbec snažit, když stejně nebudeme opravdu nesmrtelní?

 

Někoho by mohl vytknout, že pokud se ani rejuvenačními terapiemi kompletně nevyhneme náhodné smrti, tak proč se vůbec snažit? Je to tak trochu naředěná verze nihilistického argumentu, že pokud jednou vesmír skončí tepelnou smrtí, tak se nemá cenu snažit o vůbec nic. Pomiňme teoretické možnosti nahrání vědomí do počítače, ovládnutí energie celého vesmíru, vytvoření vesmíru vlastního, a podobných sci-fi konceptů. Absurditu takové výtky můžeme ilustrovat na velmi stejných otázkách v jiném kontextu. Proč bych měl uklízet ve svém bytě, když se stejně jednou rozpadne na prach? Zeptejte se na to Jordana Petersona. V o něco vážnější rovině se ale nabízí podobné otázky. Pokud je smrt nevyhnutelná, proč se vůbec očkovat? Pokud je smrt nevyhnutelná, proč podstupovat doporučenou operaci srdce? Pokud je smrt nevyhnutelná, proč se rozhlížet na ulici, když přecházíme? Všechny tyto otázky mají v podstatě stejnou odpověď, a to že lidé mají v libovolnou chvíli přirozenou preferenci neumírat a chránit se před smrtí, dokud to jde. Žádný člověk přesně neví, na jak dlouho se mu to nakonec podaří, ale každý přirozeně preferuje užít si co nejdelší život a umřít v co nejzdravějším stavu to jde.

 

Proč se o dlouhověkost vůbec zajímat, když ji osobně stejně nezažiji?

 

Poslední opakující se výhradou, kterou by bylo dobré zmínit, je otázka proč se o dlouhověkost vůbec zajímat, když ji stejně třeba nestihne člověk osobně zažít. Jedním důvodem je fakt, že jsme ve chvíli, kdy je možné naší vlastní aktivitou skutečně ovlivnit rychlost vývoje těchto technologií. A tím pádem může mít naše aktivita dopad na miliony lidí.

Mnoho průkopníků v oboru gerontologie a biotechnologií si myslí, že jsou komplexní rejuvenační několik dekád daleko (v nejhorším případě). Přičemž některé terapie jako senolytika, doplňování kmenových buněk, a nebo NAD boostery na opravu DNA mohou být dostupné třeba do deseti let. Aubrey de Grey, člověk který původně formuloval novou teorii biologického stárnutí, mluví o přibližně 50% šanci, že by mohly být některé rejuvenační terapie na mainstream trhu za 20 let. Zároveň ale dodává i odhad asi 10% šance, že to bude trvat déle než 100 let. Na validitě těmto odhadům přidává i fakt, že se do této oblasti investují miliardy dolarů, a začíná se dostávat do veřejného povědomí. Na grafu níže lze vidět odhad velikosti Age-Tech trhu v příštích několika letech. I to jsou důvody, proč bychom se o dlouhověkost měli zajímat jak teoreticky tak prakticky už dnes. První rejuvenační terapie nejsou sci-fi vzdálené několik století, ale spíše několik dekád, pokud ne méně. A je zde mnoho příležitostí jak aktivně pomoci a investovat.

 

 

A pokud je člověk už rozhodnut, že jej nic takového neláká, tak lze zvážit ještě jeden úhel pohledu, který některé lidi vede k podpoře výzkumu dlouhověkosti – a to etickou rovinu. Máme před sebou v podstatě možnost obrovsky redukovat lidské trápení. A zároveň umožnit lidem si užít zdravější život, být mnohem déle aktivní v ekonomice, učit se nové věci a předávat zkušenosti, a celkově přispívat dalšímu vývoji společnosti. Někteří to berou dokonce jako morální povinnost. Pokud existuje alespoň minimální možnost, tak je podle nich nemorální se o to nepokusit a nezachránit životy tisíců nebo milionů lidí, které nemusejí být ztraceny. Přeci jenom těmto lidem vděčíme za mnoho věcí, kterých si dnes můžeme užívat. A zároveň by si zasloužili mít dostatek času na řešení některých i jimi způsobených problémů a na rozvíjení a předávání svých znalostí dále. Stejně tak cítí morální povinnost zprostředkovat tuto možnost i mladším generacím, které v této době teprve vyrůstají.

 

Závěr

Dlouhověkost nakonec může dávat mnohem větší smysl, než se na první pohled může zdát, i co se týče celé společnosti. Když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně i konstituce WHO (světové zdravotnické organizace) byla ustavena s prostorem pro podobné myšlenky. Snaží se o „dosažení všemi lidmi nejvyšší možné úrovně zdraví„. To je jeden z důvodů, proč se někteří aktivisté a propagátoři dlouhověkosti snaží přesvědčit WHO o prohlášení stárnutí za nemoc. Může se to sice zdát jako poměrně nepatrná změna, ale mohla by mít opravdu velký efekt. Podle WHO klasifikace nemocí se totiž řídí třeba státy při rozdělování peněz na výzkum, a takové oficiální uznání by tedy uspíšilo výzkum ale třeba i licencování nových terapií.

Prohlášení stárnutí za nemoc by totiž zároveň otevřelo dveře k lepším možnostem léčby se stářím spojených nemocí, oproti současnému přístupu léčení každé takové nemoci zvlášť. Výzkumníci by se mohli více zaměřit na ty primární příčiny, ze kterých stárnutí (alespoň podle poslední vědeckých poznatků) vychází. Dá se říci, že současný stav v podstatě zpomaluje vývoj léků, které mají mnohem větší šanci opravdu pomoci lidem trpícím chorobami spojenými se stárnutím.

Další výhodou klasifikace stárnutí jako nemoci by byla možnost regulace různých „anti-aging“ přípravků, které mohou být falešné. A také lepší možnost došlápnutí si na šarlatány. To by mohlo pomoci vyčistit trh a zabránit zneužívání starších lidí pomocí zázračných tvrzení. Takové praktiky jsou v současné době de jure často povolené, jelikož se netýkají žádné nemoci. To je možné uvést na příkladu, kdy americká FDA musela vydat varování o neexistenci klinických důkazů o tom, že jsou infuze krve mladých lidí cestou k omládnutí. Tyto infuze prodávala jedna firma opírajíce se o velmi kontroverzní studii na myších. Ve studii byly dohromady sešité dvě myši – jedna mladá a jedna stará – načež ta mladá zestárla a stará omládla. FDA v tomto případě nemohla přímo zakázat takovou terapii, protože stárnutí není klasifikované jako nemoc.

I možnost prohlášení stárnutí za nemoc má svoje odpůrce. Argumentují třeba tím, že by to mohlo společnosti vyslat zavádějící signál a znehodnotit prevenci. A nebo ještě přispět k už tak velkému problému ageismu oficiálním prohlášením všech starých lidi jako nemocných. Tomu se ale dá oponovat, že je to asi podobné stigma jako říci o rakovině, že je to nemoc.

WHO sice zatím odmítá klasifikovat stárnutí jako nemoc, ale v poslední revizi International Classification of Diseases (ICD-11) byl přidán kód “XT9T”. To je speciální kód pro se stárnutím spojené nemoci, což by mělo výzkumníkům de facto dovolit pracovat na terapiích namířených na projevy stárnutí. Nicméně aby bylo možné pracovat skutečně i na léčbě prvotních příčin, tak další skupina vědců připravila pro WHO návrh, jak tuto klasifikaci dále posunout. A to i v případě, že by přímo neoznačili stárnutí za nemoc. V detailním plánu navrhují „oznámkovat“ každý druh tkáně, orgánů, a nebo žláz podle toho, jak moc je daný druh náchylný na poškození stárnutím. Tento proces už dokonce pomohl s vývojem některých druhů léčby rakoviny. A pokud by se to podařilo protlačit do další revize ICD, tak by bylo možné rychleji licencovat léky zaměřené na zpomalení nebo zastavení stárnutí v určitých částech těla.

 

 

A popsáním nejčastěji zmiňovaných obav a otázek prozatím končí tato série o dlouhověkosti. Snad byla přínosná a něco nového jste se dozvěděli. Pokud by vás zajímalo víc, podívejte se na SENS.org, Lifespan.io, Leafscience.org, nebo sledujte lidi jako Aubrey de Grey, David Sinclair, George Church. A kdybyste o tom chtěli dále diskutovat, klidně dejte vědět.

 

Přečtěte si na: Leafscience.org - Concerns about longer lives