Nebýt zapomenuti, to není málo
Text z rubriky Češi vedou Evropu od Petra Zahradníka, ekonoma České spořitelny.
Diskuse o předsednictví země v Radě EU bývá pohříchu pomíjivá módní záležitost, o které se v příslušné členské zemi EU hovoří obvykle až ve chvíli, kdy na ni přijde řada. V pelotonu 27 členských států je to jednou za 13,5 roku, což je příliš dlouho na to, aby se nějaké podstatné skutečnosti výkon tohoto předsednictví provázející zapsaly nezasvěcenému občanovi do paměti. A když půlroční předsednictví odezní, už jen málokdo si na něj vzpomene a ani příliš nepátrá, které země přebírají předsednický štafetový kolík po jeho domovině.
A při onom módním mediálním humbuku, kdy se v zemi, která přichází na řadu, o tomto předsednictví hojně mluví i píše, dochází často k promíchání podstatného s pomíjivým, takže povrchnější pozorovatel dění v EU ne zcela pochopí jeho pravý smysl, ani to, co od něj má očekávat, pokud to jeho občanský zájem vyžaduje. A právě onen shluk podstatných záležitostí předsednictví s nedůležitou pěnou dní může vést k tomu, že jsou předsednictví přisuzovány až nadpřirozené vlastnosti, které ani nejkompetentnější členský stát a jeho za Evropu dýchající politici a její jednotě oddaní úředníci nemohou naplnit.
Pokusme se, snad srozumitelnou formou, dát odpověď na otázky, proč je předsednictví v Radě EU důležité, jaký je jeho hlavní smysl a jakou stopu v unijních dějinách by mohla/měla zanechat Česká republika, až bude na Nový rok 2023 předávat onen štafetový kolík Švédsku a říkat si, za jak dlouho se k nám zase jako bumerang vrátí či vůbec jestli.
Přestože mediální pozornost mezi institucemi EU na sebe často upírají ty, jejichž význam tomu až tak neodpovídá, lze zcela spolehlivě tvrdit, že Rada EU je zdaleka nejmocnější unijní institucí. A předsednictví této Radě je tak třímání otěží evropské institucionální jedničce. Tato jednička – neboť EU je přes všechnu vysokou míru vzájemné propojenosti přece jen stále unií suverénních národních států (což se ukazuje především v čase, kdy jde do tuhého, například v době kovidové pandemie) – představuje klíčový a svým způsobem konečný rozhodovací orgán ohledně všeho důležitého i méně důležitého, co se v EU uděje. Je tvořena v devíti konstelacích zástupci členských států EU, ponejvíce a takřka bez výjimky ministry. Ti však tvoří vrchol pověstné pyramidy, pod kterým se do široka rozpíná celé předivo úřednicko-odborných uskupení. Mezi úředníky hrají významnou roli velvyslanci členských zemí pro evropské záležitosti.
Činnost Rady EU v této své složitosti musí být nějak řízena. Má na to svůj stálý bruselský profesionální aparát. Ale protože Rada EU je, na rozdíl od Evropské komise či Evropského parlamentu, jasným hlasem členských států, již na samém počátku (to když evropská integrace sestávala toliko z šesti svých zakládajících zemí) se správně rozhodlo, že aby si nějaký stát nepřisuzoval v onom klíčovém rozhodovacím procesu větší roli, než mu náleží, budou se v pozici předsedání Radě EU pravidelně střídat (první šestiměsíční předsednický mandát vykonávala Belgie v roce 1958 a za tři roky se mohla ujmout této role zas; jak rostl počet členů, předsednická perioda pro jeden členský stát se výrazně prodlužovala). A určitě není zatím jediného důvodu na této osvědčené praxi cokoliv měnit. EU má stále na hony daleko stát se Spojenými státy evropskými; pokud se tak stane, Rada EU ztratí smysl a její roli převezme Evropský parlament. Leč ze sci-fi zpět do reality.
Píše se téměř polovina roku 2022. Francie se (možná, že ne zcela chtěně) pomalu chystá předat žezlo České republice. Aby v tomto předávání žezel jestvovala jakási kontinuita, předsednické země v podobě tzv. trojky koordinují své předsednické priority. Což je docela důležité zvláště v podobném čase, který prožíváme teď. Když Francie toto nynější předsednictví zahajovala, ani netušila, v jaké geopolitické situaci jej bude uzavírat. Flexibilita a kontinuita je i přes fakt, že Rada EU je obhájce národních zájmů a kolbištěm jejich tříbení, zásadně důležitá. Hájit svůj zájem totiž mohu pouze do té míry, že je tento v nějaké podobě akceptovatelný i pro ostatní. Je-li akceptovatelný pouze pro jednoho, nikdy se nestane součástí unijního soukolí.
Předsednické řemeslo v sobě skýtá několik důležitých vrstev, jejichž posouzení dá v důsledku poměrně autentický obraz o tom, zda příslušná členská země ve svém úsilí obstála. Tou základní vrstvou je být dobrým organizátorem; předsednictví je zásadní logistická výzva, kterou naplnit není snadné. Další vrstva spočívá ve schopnosti kompetentně moderovat projednávanou agendu; to předpokládá tuto agendu nejen do detailu znát, ale současně znát i pozice ostatních členských států a tyto dovést do podoby konsensuálního výstupu. Kompetentní moderátor by měl být současně i zdatným vyjednavačem; to pro případ, že by se cesta ke konsensu zadřela. Pokud předsednická země tyto role zvládne se ctí, těžko může odejít s ostudou. Aby si zasloužila odchod s fanfárami, sluší se přidat též roli odvážného, do dáli hledícího vizionáře. A právě v této vizi může zásadním způsobem otisknout i svůj národní zájem do unijní agendy, podobně, jako se to podařilo z nedávné doby dvěma nejbrilantnějším předsednictvím: estonskému v roce 2017, které úspěšně prodalo svůj majstrštyk v podobě komplexní digitalizace ekonomiky a společnosti, a pak německému o tři roky později, které téměř na ruinách způsobených kovidem dovedlo k úspěchu schválení finančního rámce Unie, doplněného o speciální a moderní nástroj k řešení pandemických následků. Obě tato předsednictví zanechala dojem. Dojem pozitivní. Vzpomíná se ně. Nebyla zapomenuta. To není samozřejmost.
České předsednictví je na startovní čáře s havlovským heslem: Evropa jako úkol. V době ruské agrese na Ukrajině, energetické krize, vzlínající inflace, reálných i potenciálních sociálních tlaků i možné krize potravinové je to vskutku výzva jako hrom. Naše reputace a aktivita v EU v posledních měsících výrazně stoupla. Naše nadcházející předsednictví může být příležitost, jak z této proměnné učinit konstantu. Pokud by se nám podařilo otisknout výraznou stopu a viditelný podpis pod „Marshallovým plánem pro Ukrajinu“, přispět k funkční energetické nezávislosti EU a zajistit šesti miliónům ukrajinských uprchlíků důstojný nový domov v EU po stránce sociální, pracovní a vzdělávací, byla by pozitivní očekávání spojená s naším předsednictvím více než překonána.
***
Chcete-li mít přístup i k dalším textům ze série Češi vedou Evropu internetové revue Přítomnost, předplaťte si ji zde.
