Latour – Náš svět sítí je vždy plný mikrobů

Zemřel Bruno Latour. Přečtěte si nekrolog z pera Miroslava Petříčka napsaný pro Přítomnost.

„Nic není samo sebou ani redukovatelné, ani neredukovatelné na cokoli jiného, proto vše, co pokládáme za realitu, je reálné pouze tehdy, obstálo-li ve zkoušce síly s něčím jiným; neexistují ekvivalence, pouze přechody a překlady,“ soudil Bruno Latour, jeden z k nejoriginálnějších myslitelů v současné (a nejen francouzské) filozofii, který zemřel minulý týden v 75 letech.

Latour jím byl v neposlední řadě i proto, že jeho knihy jsou obtížně klasifikovatelné běžnými rubrikami. Sociologie vědy, k níž býval počítán, se mu postupem doby ukázala jako příliš těsná a chápal ji stejně jako filozofii v širším sociálním a kulturním kontextu. Princip „neredukcí“, který má orientovat zkoumání reality jako sítě autonomních aktérů, vypadá značně abstraktně, ale latourovská Actor Network Theory (ANT), která z tohoto principu vzešla, tento obecný rámec vždy znovu konkretizuje v různých případových studiích.

Vědci, nový kmen

Rozruch způsobila již první z nich, Laboratory Life, kterou Bruno Latour napsal spolu se Stevem Woolgarem a která poprvé vyšla v roce 1979. Jejím tématem je zkoumání laboratoře (Salk Institute for Biological Studies v kalifornském San Diegu) jako místa konstrukce vědeckého faktu metodou etnografie. Latour tu pozoruje život a dění v laboratoři, jako by šlo o popis neznámého kmene zvaného „vědci“. Laboratoř je dílna, v níž jako na staveništi přichází na svět to, čemu se říká hard fact, tvrdý fakt či realita. Přesvědčení o neredukovatelnosti v síti aktérů se pak odráží v tom, že pro Latoura jsou aktéři nejen vědci, nejen technický a administrativní aparát, ale právě tak i přístroje, laboratorní vzorky, diagramy a grafy stejně jako hledaná substance, jež se postupně (tím, že neustále cirkuluje mezi aktéry) zviditelňuje skrze různé formy přenosů, překladů a transformací.

Aktivně zúčastnění jakožto prostředkující vstupují do této řady operací, a to každý svým specifickým dílem, protože to, co lze zviditelnit (přeložit) například hmotnostním spektroskopem, lze zviditelnit právě pouze hmotnostním spektroskopem a je to zviditelněno jen potud, pokud technik, vědec anebo jiný přístroj (počítač) je schopen data zpracovat. Cokoli, co prostředkuje, je tedy produktivní, třeba i tehdy, když zjišťuje cosi jako rezistenci vůči předpokládaným datům, příliš velké odchylky či nekonzistenci v řadě veličin, a takto nutí obrátit pozornost jiným směrem, opakovat měření, objednat nový přístroj.

To, k čemu tyto operace neustále odkazují, je reference, kterou však třeba chápat jako vlastnost celé řady (odpověď na daný problém), jako to, co v ní neustále obíhá od aktéra k aktérovi jako elektřina v drátu. Počítač generuje z experimentálních dat grafy a tabulky zviditelňující průběh pokusu a křivka grafu se stává základem vědeckého článku, který je po diskusích a po „demodifikacích” (zbavujících text neurčitostí typu „k potvrzení jevu je třeba přístroj jinak kalibrovat“, „tuto reakci je však třeba prozkoumat podrobněji”) v laboratoři publikován. Dočká-li se souhlasu příslušné odborné komunity, je akceptován jako fakt. Ale tento fakt (rovnice, vzorec, teorie) je ve skutečnosti pouze dočasně uzavřený black box, černá skřínka, neboť jej kdykoli může kterýkoli jiný aktér otevřít a revidovat. (Soubor shrnující různé oblasti výzkumu proto Latour zcela příznačně nazval Pandořina naděje).

Náhodná výhra pasteurizace

Svou teorii sítě aktérů (ANT) Bruno Latour precizoval v knize Science in Action (1987) a současně ji demonstroval ve své snad, lze-li to tak říci, nejzábavnější (a vlastně po covidové pandemii nečekaně aktuální) knize Mikrobi. Vojna a mír (1984), jejíž anglická verze vyšla pod neméně výstižným titulem Pasteurizace Francie. Názvem Tolstého románu odkazuje Latour k iluzi, že ve válce (stejně jako ve vědeckém výzkumu) vítězí géniové (Kutuzov, Pasteur), tedy že ve válce (stejně jako ve vědeckém výzkumu) je možné redukovat zmatky a nahodilé peripetie dokonalou, předem připravenou strategií.

Připomeňme, jak bitvu před Moskvou líčí Tolstoj: Kutuzov tu zvítězil tak říkajíc nedopatřením, bitva začala dříve a jinak, než plánoval, protivník byl jinde, než si myslel, rozkazy se nedostaly tam, kam měly, protože ordonanc v nočním šeru zabloudil, ale právě díky této shodě okolností „došlo“ k Napoleonově porážce. To je příležitost ke korigování racionalistické představy vědy jako řídící se předem připravenou dokonalou strategií, jakož i ke korigování toho, jak je představován vědec Pasteur, totiž jako velikán osamělý ve své laboratoři, jenž silou svého ducha revolucionizuje celou společnost.

Latour však tento black box otevírá a vidí něco jiného: jsme v osvícenské Evropě druhé poloviny 19. století, která usiluje o čistotu měst, hygienu, zdravé životní prostředí a civilizovanost (odtud různé demografické statistiky, prevence), avšak naráží přitom na zásadní překážku: na antrax, epidemicky hynoucí skot, aniž je známá příčina choroby. Hygiena není s to identifikovat nepřítele, je všude a nikde a hygiena rozumí všemu a ničemu; nemůže vypracovat jasnou strategii zápasu a čelí nevysvětlitelnému (na jednom statku skot hyne, na sousedním nic). Na jeviště vstupuje Pasteur a v prvním kroku provádí translaci, protože chce svést bitvu s nepřítelem na poli, na kterém má převahu on – vzorky odebrané z uhynulého skotu přenáší do laboratoře, díky jejímuž vybavení (živné roztoky, mikroskop) je mikrob donucen zviditelnit se v laboratoři, která simuluje epidemii, a je možné jej přepsat do přehledných dat (srovnávání vzorků, rychlost množení). Je ale třeba prokázat existenci mikroba jako fakt, který bude obecně akceptován (v této fázi je Pasteur jako „aktér“ bez spojenců – je to „chemik“, který se plete do biologie).

Je třeba druhá translace, inscenovat divadlo důkazu, jímž se stane laboratoř v životní velikosti novým divadlem pravdy. Pasteur s několika málo pomocníky prokáže možnost vakcinace skotu na celé farmě: použije 60 ovcí, z nichž 10 netknuto, 25 ovcí a 6 krav očkováno oslabenými mikroby, po dvou týdnech očkovaná i neočkovaná zvířata dostanou smrtelnou dávku neoslabených mikrobů sněti slezinné. Neočkovaná skutečně všechna zemřou, očkovaná přežijí. Neboli: Laboratoř se nejprve přesunula na farmu, aby se zmocnila bacilu (první fáze). Poté v ústřední laboratoři, kam byly kultury bacilů přemístěny, byl bacil vyčištěn a vočkován na celou tuto experimentální farmu; bakterie zde byla oslabena a zvířecí těla posílena vakcinací. Pasteur rázem získává spojence: hygiena zná nepřítele a s podporou státu se ujímá vyhlazování choroby, odpor lékařů slábne, mikrob je fakt a Pasteurův institut se stává obligatory point of passage všech dalších vyjednávání s realitou ve věci mikrobů.

Ale Pasteurův věhlas je v zájmu Francie samé, která právě v této době prochází obdobím hluboké deprese po porážce ve válce s Pruskem (débacle, který tak nemilosrdně popsal Zola). Není proto divu, že ve francouzských odborných textech a populárních časopisech je Pasteur veleben, zatímco Robert Koch z Německa je (velmi nespravedlivě) vydáván za neumětela. Pro Latoura plyne z této případové studie důležité poučení: „Nevíme, kdo jsou aktéři, kteří tvoří náš svět. Musíme začít u této nejistoty, jestliže máme pochopit, jak krok za krokem aktéři definují jeden druhého, povolávají jiné aktéry a připisují jim intence a strategie. Toto metodické pravidlo je zejména důležité, zkoumáme-li období, v němž se počet aktérů najednou znásobil do miliónů… Kdykoli mluvíme o lidech, společnostech, kultuře a objektech, jsou zde všude zástupy aktérů, kteří jednají, sledují nám neznámé cíle a užívají nás, aby prosperovali. (…) Existují nejen „sociální“ vztahy, vztahy mezi člověkem a člověkem. Společnost není tvořena jen lidmi, protože všude intervenují a působí mikrobi. … Společnost nelze stvořit jen sociálnem. Musíme přidat působení mikrobů. Nepochopíme nic z pasteurismu, jestliže si neuvědomíme, že odlišným způsobem reorganizoval společnost.“ /35/ Náš svět je utkán ze sítí.

Osvícenskému pohledu však uniká různorodost sítí a jejich vzájemné prostupování, chce striktně oddělit živé a neživé, přírodní a kulturní a je pro něj nemyslitelné, že by mikrob, mikroskop a vědec byli rovnocennými aktéry. Nesnáší „hybridy“, které jsou obsaženy v každém „faktu“ jako výslednici nejrůznějších překladů a vyjednávání mezi lidským a non-lidským světem, mezi přírodou a kulturou. Proto se racionalismus snaží „očišťovat“ – a jenom tím množství hybridů zmnožuje.

Nikdy jsme nebyli moderní

To je východiskem úvah o době moderní a postmoderní, které Latour shrnul ve své knize Nikdy jsme nebyli moderní z roku 1991 (vyšla ve slovenském překladu). Hned na začátku čteme: „Hypotéza tohoto eseje: slovo „moderní“ označuje dva zcela odlišné soubory praxí, které jsou efektivní, pouze jsou-li odlišené, jenže takové už dávno nejsou. První soubor těchto praxí vytváří prostřednictvím „překladu“ zcela nové směsi druhů, hybridy přírody a kultury. Druhý soubor vytváří „očišťováním“ dvě ontologicky zcela odlišné zóny, na jedné straně zónu lidí a na druhé zónu non-lidských jsoucen. Bez prvního souboru by praxe očišťování byly prázdné a zbytečné. Bez toho druhého by práce překládání byla pomalá, omezená či dokonce nepřípustná. První soubor odpovídá tomu, co jsem nazval sítěmi, druhý tomu, co jsem nazval kritikou.“

Latour tím chce říci: Principy fungování moderního světa se hroutí pod vahou množících se hybridů, které již nelze ovládnout očišťováním – praxe očišťování není s to podržet svou dominanci, a to tím spíše, že moderní doba produkuje hybridy úměrně s rozvojem vědy a technologií, které je produkují, a je stále obtížnější je „analyzovat“, utřídit podle jejich údajných „esencí“: biotechnologie je stejně příroda jako technika, nadto vyvolává otázky, které se týkají hodnot (tedy etiky, což vede k proměně společnosti).

Takto vychází najevo význam jiného procesu: procesu prostředkování, mediace, cosi jako reálná říše středu mezi ideálními póly přírody a společnosti, říše, v níž se neustále hledá nová rovnováha, v níž se neustále sjednává nový kompromis mezi kontradiktorickými póly, a současně nezrušitelně říše heterogenních entit. Tato říše středu – to, co moderní doba nebyla schopna myslet – je síť (pole překládání a transformování, které tím, že překládané transformuje, je místem kreativity, vzcházení nového). Uzly této sítě jsou „kvaziobjekty“ – kvazi proto, že jejich danost jako objektů je provizorní. Každý kvaziobjekt je „black-box“, který je kdykoli možné znovu otevřít a rozvinout z toho, co je v něm implikováno, další linii prostředkování – překladů a transformací.

Ariadna sítí

Bruno Latour se vždy hlásil k tradici (odpovídá jí, navazuje na ni kontinuitně-diskontinuitním způsobem), objevoval v ní různé „černé skříňky“, jejichž otevřením se z nich v naší přítomnosti stávají „propozice“, výzvy k překladu a transformaci. Takto se vrátil třeba k esejistickému dílu Charlese Péguyho a k jeho úvahám o dějinách (Clio) anebo k sociologii Gabriela Tardyho (stejně jako se k němu hlásili Gilles Deleuze s Felixem Guattarim). Jeho velký esej o Tardym (Ekonomie, věda o vášnivých zájmech. Úvod do ekonomické antropologie Gabriela Tardyho) vyšel nedávno česky v knize Stopovat a skládat světy s Bruno Latourem. Výbor z textů 1998–2013. Ale jeho přesvědčení o základní lidské praxi prostředkování jej přivedlo i k problémům zcela aktuálním, jak o tom svědčí jeho kniha Zpátky na zem z roku 2017 (česky 2020), která hledá odpověď na to, jak se vyznat v politice nového klimatického režimu. Odpovědí je hledání nového místa mezi globálním a lokálním, což je opět požadavek „vyjednávání“ mezi zdánlivě nesmiřitelným, tedy praxe překládání, hybridizace a proměny.

Bruno Latour byl autor, který nejen popuzoval vědce, ale i inspiroval. Sám se sice pokusil o určitou syntézu své filozofie v knize Zkoumání způsobů existence. Antropologie moderny (2012), ale je patrné, že nejvíce zapůsobil jeho princip neredukcí a teorie sítě aktérů, obojí se stalo východiskem myšlenkového směru, který se sám nazývá buď objektově orientovaná filozofie (Graham Harman, který stál u jejích počátků spolu s Lévy Bryantaem a dalšími, je autorem latourovské monografie Prince of Networks), anebo „nový realismus“. Pro ně pro všechny platí to, co o své „metodě“ napsal Latour:

„Naším transportním prostředkem je pojem překladu či sítě. Síť, která je pružnější než pojem systému, historičtější než pojem struktury, empiričtější než pojem komplexity, je Ariadninou nití všech smíšených historií.“

***

Chcete-li mít přístup ke všem textům internetové revue Přítomnost, předplaťte si ji zde.