Evoluce blondýny v kostce
Deset let poté, co vyšla Darwinova kniha O původu druhů, zaměstnávalo mysl slavného přírodovědce něco, co by se na první pohled mohlo zdát povrchní – „blondýny z Londýna“. Jejich zlatá hříva však vyvolává více otázek, nežli jen tu, jakou roli hraje při výběru partnera…
Anita Ekberg a vitamín D
Blonďaté vlasy poprvé zazářily v oblastech severní Evropy zhruba před 11 000 lety ke konci doby ledové. Zpočátku převažovaly v oblasti dnešní Litvy, aby posléze pronikly do Skandinávie, kde dodnes patří k nejrozšířenější barvě kštice, tvoří bohatou součást severské mytologie, a v poslední době se blýskly dojemným příběhem o mladičké„ blondýnce z Egtvedu“. Zeměpisné vysvětlení výskytu této blonďaté genetické mutace spočívá v nutnosti adaptace na nízkou intenzitu dopadajícího slunečního záření, které bylo nutné pro syntézu vitamínu D. Zatímco v rovníkové či východní oblasti Afriky, odkud do Asie a Evropy migrující Homo sapiens vzešel, je koncentrace pigmentu ve vlasech a kůži vysoká, směrem na sever je stále nižší, a člověk se tak vůči paprskům stává citlivější. I toto vysvětlení má však své stinné stránky a nemusí být vždy pravidlem. Na Šalamounových ostrovech, ležících v jižním Pacifiku, se totiž výskyt blonďatých kšticí blíží evropskému (5 – 10 procent). Po dlouhou dobu tato zvláštnost zavdávala badatelům podezření, že se jedná o vzdálené potomky Jamese Cooka a britských kolonizátorů. K všeobecnému překvapení však genetik Carlos Bustamente spolu se svým týmem zjistil, že blond háro místních „černošek“ nemá nic společného s evropskými přistěhovalci. Za zlatavým afrem totiž ve skutečnosti stála místní mutace genu TYRP1, který se však nepodílí na pigmentaci blonďatých vlasů v evropské populaci. „Gen pro blond vlasy“ se z tohoto pohledu objevil v evoluci dvakrát, a to nezávisle na sobě.
V zásadě lze konstatovat, že dokonce ani Anita Ekberg – archetyp severské sexbomby spárované s modrýma očima a výrazně světlou pletí – není samozřejmý, jak by se oku pozorovatele ze severní Evropy mohl jevit. Prvním známým majitelem modrých očí totiž není „holka modrooká“, ale velice snědý až africky tmavý muž – lovec, který v období mezolitu (cca 7000 let př.n.l.) sídlil ve španělské jeskyni La Braña poblíže Leónu. „Na základě analýzy jeho genomu, rekonstruovaného z DNA získané z kořene zubu, jsme zjistili, že má nejblíže k dnešní populaci Švédska a Finska. Vzhledem k tomu, že muž zároveň trpěl laktózovou intolerancí (nesnášenlivostí mléčného cukru, pozn. aut.), nebyl schopen získávat vitamín D z mléka a mléčných výrobků. V této souvislosti se domníváme, že ještě před neolitickou revolucí nebyla ani světlá kůže v Evropě rozšířenou samozřejmostí, čemuž ostatně odpovídají i zjištění projektu 1000 Genomes, podle nichž rozšíření světlé kůže souvisí teprve až s migračními vlnami zemědělců z oblastí Blízkého východu (cca 7800 – 4800 př.n.l.), a zejména pak lidí z tzv. „jámové kultury“ (část dnešní Ukrajiny a volgogradského Ruska, pozn. aut.), kteří již patřičnou genetickou výbavu pro světlou kůži měli, a mléko bylo součástí jejich životosprávy, “ soudí Carles Lalueza-Fox z barcelonského Institutu evoluční biologie.
Sekáček na led a dívčí válka
„Evolučním vysvětlením rozšíření blond vlasů je s největší pravděpodobností to, že ženy díky nim na sebe strhávaly mužskou pozornost,“ domnívá se antropolog Peter Frost. V pozdní době ledové byli muži nuceni vydávat se při lovu na dlouhé a náročné „treky“ arktickou tundrou, což se odrazilo na jejich vysoké úmrtnosti. Ženy, které muže v době nedostatku potravních zdrojů výrazně přečíslily, musely intenzivně soutěžit o mužskou pozornost. První ledové blondýnky à la Grace Kelly či Sharon Stone zazářily tedy v tomto gardu díky působení pohlavního výběru a selekčnímu tlaku na novinky v ženském vzhledu. Byl to ostatně již zmíněný Charles Darwin, který upozornil na to, že nejen člověk, ale i „zvířata obdivují vše nové, a to právě pro novost samu“. Samotná „nová evoluční móda“ by však s velkou pravděpodobností na převahu brunetek nestačila. Matt Ridley, autor proslulé Červené královny, má za to, že muži při pohledu na „ledové blondýnky“ roztávali pro to, že v jejich blonďaté hřívě žhnulo mládí, které bylo v době bez barev na vlasy spolu s postupujícím věkem díky tmavnutí či naopak ztrátě pigmentu těžké udržet. Aby snad ženskosti nebylo v blondýnách málo, antropolog Karl Grammer dodává, že blondýnky zpravidla mají díky obvykle vyššímu poměru estrogenu vůči testosteronu více rozvinuté znaky spojené s působením ženských pohlavních hormonů. K nim počítá kupříkladu dětské schéma obličeje, jemnější kůži, užší ramena, méně tělesného ochlupení, a naopak více hravosti a rozpustilosti. Původní výlučnost a vizuální výraznost blonďaté mutace nepochybně poutá více pozornosti v prostředích, kde není hojně rozšířena, a vystupuje z pozadí na základě barevného kontrastu.
Zatímco na začátku 19. století byla v Brazílii mezi domorodou a afro-portugalskou populací blondýna raritou nepožívající zvláštní společenské prestiže, společně s vlnou německých přistěhovalců, globálním úspěchem „teuto-brazilských“ modelek a společenského povědomí o „nadřazenosti bílé rasy“, se blondýny dostaly na společenské výsluní a do záře mediálních reflektorů. Již antropolog Gilberto Freyre (1900 – 1987), čelní proponent „rasové demokracie“, upozorňoval na to, že národní pýše a typickému somatotypu v podobě menší, smyslné mulatky s typicky prominentním zakulaceným pozadím (který v té době ztělesňovala např. herečka Sônia Braga) je nadřazován vysoký, blonďatý, modrooký a poněkud hranatý ideál se světlou pletí à la herečka Vera Fischer (později zejména modelka Gisele Bündchen či vítězka talentové soutěže Xuxa). Proces „nordizace“ – jak se odborně masovému podstupování zesvětlování vlasů a pokožky Brazilek říká – však od éry Bragy a Fischer podstoupil do té míry, že pokud by se jej Freyre dožil, pak by nezešedivěl, ale spíše se po vzoru fotbalové superstar Neymara obarvil na blond. Kulturní historička T. F. de Oliveira Silva však tento stav společnosti nijak nezlehčuje a hovoří dokonce o kulturní hegemonii blonďatosti, která tím, že se stává standardem společenské úspěšnosti a hodnoty, působí „rasovou selekci“ a „dívčí válku“; brazilští muži si totiž údajně pro „vážné vztahy“ a manželství vybírají blondýny se světlou kůží (branco), kdežto černé (preto) a míšenky (mulata, parda), mají jen pro nezávaznou zábavu.
Pravá blondýnka s odbarvenými vlasy
Blondýny, díky své původní výraznosti, jsou téměř v každé epoše nápadně oceňovány, či naopak „očerňovány“. V průběhu jejich kulturní evoluce si je např. Řekové spojovali s plavovlasou bohyní Afrodité, křesťanský středověk se svody ďábla, v renesanci se stávaly módní obsesí, v nacistickém Německu nechvalnou součástí árijské rasové typologie a v 50. letech sexuálním symbolem. Nestárnoucí spojení „hloupá blondýna“ představuje spíše kulturní stereotyp, který je oblíbeným námětem sexistických fórů a holywoodské kinematografie (připomeňme např. Lorelei Lee a její kontrastně chytrou kamarádku a brunetku Dorothy Shaw ve filmu Gentlemen Prefer Blondes, 1953). Více než důstojným předobrazem „ne/pravé blondýnky“ a leckdy nehrané naivity Marilyn Monroe či Jayne Mansfield byla ostatně již dvorní kurtizána Rosalie Duthé (1748 –1830): dle dobové paměti žena nebývalé krásy, ale i majitelka hlavinky neuvěřitelné „duté“. Divadelní hra Les Curiosites de la Foire, napsaná na její „počest“, se následně stala rezervoárem vtipů o blondýnách po dlouhá staletí (kromě této kategorie se v přehledné „periodické tabulce blonďatosti“ antropologa Granta McCrackena objevuje ještě pět hlavních typů). V průběhu tohoto období se blondýny snaží této mnohdy pohrdavé „nálepky“ všemožně zbavit, případně ji umně využít ve svůj prospěch, což ve výsledku plodí převážně tragikomické situace. Život samozřejmě není film, ale pokud už jsme u antropologie a filmu, ilustrujme to v této licenci filmem Bimboland (plavovlasá vědkyně vs. šovinistický antropolog, který o ni zprvu nejeví zájem) a/nebo populární komedií Pravá blondýnka o dívce, která si „navzdory blonďatosti“ vydobyde své jméno v oblasti práva).
Odhlédneme-li od nadsázky, vtipu či komedie, pak lze s vážností tvrdit, že blond vlasy se v průběhu své biokulturní evoluce ponejvíce svázaly s ženskou sexualitou (vzpomeňme například na provokativní Madonnino Blond Ambition Tour). Podle antropoložky Lynn S. Chancer se v rámci euroamerického kulturního okruhu staly blondýny nedílnou součástí mužské fantazie, v níž platinové snopy představují něžnost, sexuální atraktivitu a erotické schopnosti (tedy vlastnosti, které v kombinaci s dobře markýrovanou naivitou mohou představovat „smrtelnou kombinaci“, pro muže téměř „femmefatální“, pozn.aut.). Přidáme – li do tohoto koktejlu konotací ještě asociace v podobě zlata a oslňující světelné záře, není příliš k podivu, že výskyt blondýn na obálce Playboye přesáhl ve sledovaném období jejich procentuální zastoupení v populaci (1950 – 1990, normativní vzorek dospělých blonďatých žen), ale to samé v menší míře platilo např. i pro Vogue či „ženský časopis“ Ladies Home Journal.
Ekonom David W. Johnston navíc zjistil, že „vyšší čísla“ se týkají i výplat, protože se blondýnkám zkrátka více platí (údajně vydělávají v průměru o 7 procent více, nežli zrzky a brunety, a zároveň si berou bohatší muže, kteří vydělávají průměrně o 6 procent více nežli manželé odlišných barev kštic). Na tento účet Johnston podotýká, že spojení mezi blondýnkami a krásou je pravděpodobně silnější, nežli s převládajícím názorem, že mají nízkou inteligenci. O validitě podobných výzkumů si však můžeme myslet své, protože není vyloučeno, že se muži (vědci) nechávají stále a znovu ošálit onou plavou a zlatavou září, kterou poprvé zahlédli kdysi na úsvitu neolitu.
