Transgenický svítící králíček (New Media Art 1 – BioArt)
Umění se nemá líbit. Má zkoumat nové přísliby i nebezpečí. Nemyslíte si to? Možná změní váš názor, když se seznámíte s několika lidmi. A s několika zvláštními bytostmi.
Případ prvý: Alba, světélkující králík
Když na počátku nového tisíciletí otiskla světová periodika fotku roztomilého králíčka Alby, zvedla se vlna nevole. Alba totiž nebyla tak docela obyčejný bílý králíček, za jakého byste ji mohli považovat v denním světle. V temnotě a osvícená modrým světlem se změnila v králíka vydávajícího jemnou zelenou záři. Alba, světélkující králík, byla geneticky modifikována vpravením zeleného fluorescenčního proteinu z medúzy do genomu.
Tato procedura, v laboratorním prostředí standartní a poměrně běžná, se stala senzací, až když získala status uměleckého díla a příslušné PR. Eduardo Kac, brazilsko-americký umělec, stvořil Albu ve spolupráci s francouzským Národním institutem pro zemědělský výzkum (INRA), a definoval tak pojem transgenické umění (spíš se však vžil pojem BioArt, se kterým přišel už v roce 1997).
Kac naplánoval tři stádia projektu Alba
Nejprve samotné stvoření, následovat měla veřejná debata a nakonec sociální integrace králíčka do rodiny a navázání dialogu s tímto nevídaným tvorem (jen si představte ty večírky, na kterých v pokročilých hodinách mezi ovíněnými hosty poskakuje zeleně světélkující králíček!).
Jeho záměrem bylo podnícení debaty jak mezi vědci a veřejností, tak mezi vědou, filosofií, právem a uměním na téma zasahování do genetické informace a vztahu normality a hybridnosti. I když bylo zpochybňováno, zda mohla Alba skutečně takto jasně a rovnoměrně svítit – někteří škarohlídové tvrdí, že svítit jí mohla jen očka a ouška, protože kůže není pod srstí vidět a že fotografie byla upravena – skutečností zůstává, že se stala ikonou, přesně jak Kac zamýšlel.
Pro Albu tento příběh nekončí heroicky. Francouzská laboratoř se k celému projektu – poté, co vyšly první články a obrátila se na ně pozornost médií – začala stavět odtažitě. Zřejmě hořce zalitovali, že se kdy pouštěli do spolupráce s umělcem a Albu Kacovi nevydali. Po dvou letech prý zcela standardně zemřela v laboratoři.
Světélkující zvířata jsou dnes v laboratořích na celém světě poměrně běžná a většinou slouží k výzkumu léčby lidských civilizačních chorob. Vytvořen byl však také světélkující bourec morušový, který produkuje exotické hedvábí na velmi drahé šaty. Eduardo Kac se stal pionýrem a proslaveným propagátorem bioartu. Projekt Alba vygeneroval články, výstavy, plakáty, vlajku, kresby ze série Free Alba!, porcelánové sošky, aplikaci, tisky na hedvábí a knihu Není lehké být zelený. Jeho poslední projekt se jmenuje Edunia. Je to kříženec petúnie a Eduarda Kace a na fotkách ji něžně zalévá.
Případ druhý: Oron Catts a Ionat Zurr – pár, který rád experimentuje
O šatech se říká, že jsou druhou kůží. Catts a Zurr to vzali doslova a v projektu Victimless leather (Kůže bez oběti) vytvořili prototyp bundy, kterou si nekoupíte v obchodě a taky nezpůsobíte smrt žádného živého tvora. Vypěstujete si ji totiž v laboratoři – třeba ze svých buněk. Catts a Zurr použili lidské a myší buňky a zasadili je na biodegradovatelný polymer v bioreaktoru. V okamžiku, kdy polymer dodegradoval, objevila se bunda z živé tkáně. Ve skutečnosti šlo spíš o bundičku – byla totiž spíš než pro člověka velká tak akorát pro myš (jen asi 5 cm na výšku a 3 cm na šířku).
Projekt byl vytvořen pro výstavu v New Yorku v roce 2008 a měl být ukončen spolu s exhibicí. V jejím průběhu však bunda začala růst příliš rychle, a tak musela být odpojena. Jak se vyjádřila kurátorka, která musela toto nelehké rozhodnutí učinit, bylo to těžké a kruté – jako zabít něco živého.
Strašidelné panenky na dobrou noc
Catts a Zurr společně vytvořili mnoho takových “napůl živých” (semi-living) objektů, ale asi úplně nejstrašidelnější byly Panenky. V Guatemale mají takový zvyk, že děti si berou do postýlek panenky, kterým mohou šeptat svá trápení a obavy. Anglicky se jim říká Worry Dolls. Česky bychom jim mohli říkat třeba Starůstky. Catts a Zurr zasadili na biodegradradovatelný polymer buňky tkáně kůže, svalů a kostí, obmotali je chirurgickou nití, umístili do bioreaktoru a vytvořili položivé panenky – Semi-Living Worry Dolls – amulety pro dětský věk bioartu.
Jak říká Oron Catts v interview pro časopis Folio z roku 2012, živé fragmenty biologických těl a formy laboratorního života vyžadují jiné epistemologické a ontologické chápání a taxonomii života. Pro ilustraci si zkuste představit, jak to vypadalo v laboratoři pro výzkum oka, kde začínali se společným výzkumem. První, co uviděli, byly půlky králičích hlav. Hlavy byly doručovány do laboratoře okolo oběda v lepenkové krabici dvakrát nebo třikrát týdně. Zatímco zbytek těl byl zpracován a sněden, hlavy pokračovaly do ústavu pro výzkum mozku, kde byl vyňat mozek a zbytek se poslal do institutu pro výzkum oka, kde se vyňaly oči, z nichž byly druhý den odebrány buňky, které byly namnoženy v Petriho miskách. Králík byl mrtev, ale jeho buňky žily – jak Catts říká, byl to opravdu impuls pro promýšlení konceptu života.
Venterův plán nahradit 90 procent nelidských buněk lidí
Když Craig Venter ohlásil v roce 2010 “první sebereplikující se buňku na planetě, jejímž otcem je počítač”, vytvořil, jak říkají Catts a Zurr, “glorifikovanou fotokopii”. Pro zvláštní vztah vědců ke svým výtvorům vymysleli pojem neofilismus: fetišismus genetických inženýrů. V případě projektu Craiga Ventera byl počítač použit pro syntetizování určité části DNA, jejíž význam pro fungování organismu byl neznámý. Vědci vzali materiál, fetiš života, a vložili ho do jiné buňky. Vzniklý “genohype” je, jak komentuje Catts, vlhký sen každého geeka.
Od vítězoslavného ohlášení rozluštění lidského genomu v roce 2000 uplynulo pár let a najednou bylo jasné – že všechno není tak jasné, jak se původně zdálo. Lidský organismus nemůžeme úplně popsat a vysvětlit pouhým přečtením genetického kódu. Vliv vnějšího a vnitřního prostředí je mnohem zásadnější, než se jevilo a člověk je spíš něco jako ekosystém, jehož buňky notabene nejsou z 90% vůbec lidské. (Ach ano, obývají nás baktérie, řasy, kvasinky, archea a různé mnohobuněčné organismy.) Mimochodem, říká Catts, není překvapením, že reakcí Craiga Ventera byla vize repopulace organismu, kdy by se těchto 90% nelidských buněk nahradilo vlastní mikrobiomem, který bychom měli pod kontrolou.
Zároveň se koncept neofilismu začal rýsovat ve vztahu k novým formám života vznikajícím v laboratořích. Máme posmrtnou masku Dolly, říká Catts, a můžete přijít do muzea a vidět tam Dollyin trus. Což je dokonalá příležitost pro každého skutečného neofilika, protože jestli chce něco uctívat, je Dollyin trus ta logická volba.
Projekt Frozen ark – informace bez kontextu?
Vědci přijali paradigma, v němž je informace podstatnější a původnější než hmota/materiál. Výborně to ilustruje třeba projekt Frozen ark, který vytváří kolekci genetické informace všech živých tvorů. Jako by teď ani nevadilo, že nějaký druh vyhyne, komentuje to Catts, máme jeho informaci a můžeme ho případně kdykoliv naklonovat. Ztrácí se tak přirozeně i ohled k životnímu prostředí a komplikuje vztah k uměle vytvořeným hybridům.
Létání v biotechnologických výšinách
Když se Catts ocitnul na stáži ve vzdálené venkovské oblasti Finska, kde chtěl pracovat na vývoji své myšlenky protosubstrátu, byl překvapen, jak je krajina, kterou si představoval pustou a nehostinnou, plná života. Nějak se mu ale nedařilo se s prostředím propojit a taky promýšlení konceptu protosubstrátu uvízlo na mrtvém bodě. Až jednou objevil při procházkách podivné místo, které vypadalo, že na něm před pár týdny vypukl oheň. Místní mu vysvětlili, že je to místo dopadu německého letadla z druhé světové války. Jeden člověk tenkrát nehodu přežil. Místo bylo stále plné trosek, úlomků a kousků plastiku z kokpitu letadla – Perspexu.
A tam ho zasáhla myšlenka, že zrod moderních biomateriálů, tedy syntetických materálů kompatibilních s živým systémem, byl spojen právě s leteckými nehodami za války. Stávalo se, že letci sestřeleného letadla přežili a měli v očích šrapnely z kokpitu, který se při dopadu rozletěl na kousky. Oči si postupně na cizorodá tělesa zvykly, nevyloučily ho a nevykazovaly žádnou reakci – byl tak vytvořen precedens syntézy biologického a umělého materiálu.
Shodou okolností ta samá místa ve Finsku navštívil i americký letec Charles Lindbergh – muž, který první sólovým letem překonal Atlantik, ale zároveň získal i smutnou popularitu svými apely proti vstupu USA do druhé světové války proti Německu. Ačkoli Lindbergh obdivoval západní techniku a vědu, přesto trval na tom, že létání je jistým způsobem nebezpečně nepřirozené – příliš odtržené od země – a že v nepřirozeném prostředí dochází k degradaci (stejně jako v případě industriální společnosti a rasového mísení).
Catts nesnášel pomyšlení, že by se svým varováním měl mít Lindberg pravdu. Když hledal prostředek, jak mu oponovat, uvědomil si, že buňky, které jsou vpraveny do odlišného substrátu, než je jejich přirozený, se vyvíjejí jinak než původní vzorek – to substrát je klíč, substrát je kontext. To, že jeho přesvědčení zachránily kousky plastiku v odlehlé části Finska, v lůně panenské přírody, nejrurálnější oblasti, ve které kdy pobýval, je tedy, jak lakonicky komentuje, nejen nepochybným důkazem, že je sám hluboce nakažen neofilismem, ale je to především inspirace pro myšlení a tvorbu na základě konceptu života závislého na kontextu (context-dependent), a ne kódu (code-driven).
Protože i když vrozený kód je důležitý, je to prostředí, které život vytváří. Jak lidem, tak králíkům.
